Nafoukaná, ufňukaná a pořád nespokojená. To jsou má vnoučata. Hrůza! Pokud nedostanou pod stromeček poslední typ mobilu nebo tabletu, je to špatně. Knížkou nebo vláčkem je dneska už nepotěšíte.
Moje dcera zavolá, jenom když něco potřebuje. Syn už se o to ani nepokouší, má prý pořád moc práce. Nemá čas si tři minuty pokecat se svým tátou, který mu pečlivě věnoval nejlepší léta svého života? Asi nemá. Zřejmě ho otec špatně vychoval.
Takže přátelé, navazuji na můj poslední sobecký článek o tom, abychom v posledním kvartále života mysleli především sami na sebe. Upřímně, mám svých potomků plné zuby. Jen ať si to přečtou, pokud mi redakce i60 tento text vydá, pošlu jim odkazy.
Nerad bych se zařazoval k přitroublým lidem, kteří nadávají vždycky na všechno. A tvrdí, že za nás bylo lépe. Nebylo. Jen si vzpomeňte, kdo chtěl mít na Vánoce banány, musel být ve správné frontě hodně trpělivý. Přiznávám, i já jsem tam párkrát stál. Jenom kvůli těm dětem. Banány nejím.
A co teď s tím? Změnila se morálka společnosti? Myslím, že nijak významně. Ovšem myšlení mladých lidí ovlivňují nové moderní technologie. Všichni chtějí makat už jenom on-line. Vytrácí se smysl pro pořádnou poctivou práci. Třeba na poli.
Jistě, vnoučata mám pořád rád. Když si je jednou za rok vezmu na týden do parády, naučí se – světe, div se – vařit, uklízet, mýt si i uši, hledat houby, natírat loď – zkrátka pracovat. Nikdy nepochopím, proč je to jejich rodiče (tedy mé děti), neučí. Na tuto otázku pouze krčí rameny.
Jenže když potomci zase po roce za mnou přijedou na Slapy, jsou to úplně jiní lidé – nafoukaní pražáčkové, které mám sto chutí nakopat… však víte kam. A to jsem rodilý pražák.
Budu se snažit to do nich pražit. Snažte se také, protože jinak to zřejmě nevyhrajeme.
