Zaboha si nemohu vzpomenout, jak to vlastně bylo s tím trhem. V letních měsících jsem pravidelně jezdil prodávat na trh ve Valašském Meziříčí především kytičky aster, deset kusů v kytičce za dvě koruny. No jo, astry kvetou až v srpnu, tak to muselo být o prázdninách. Kytičky byly narovnány v koši s popruhy, takovém, jako používali pekaři na rozvoz rohlíků (třeba i náš slavný cyklista Veselý). Trhy se konaly tenkrát na náměstí, byly však vytlačeny na jiná místa a na náměstích se nyní pořádají pouze jarmarky.
S košem na zádech jsem jel těch pět kilometrů a na náměstí rozložil své zboží. Kolem kdákaly slepice, které se svázanýma nohama čekaly na nového majitele, jemuž se zachtělo slepičí polévky a slepice na smetaně. "Paničky" chodily s nožíkem a ochutnávaly máslo, aby nekupovaly "zajíce v pytli". Na jiném místě se předpékala na sluníčku dohola oškubaná a vykuchaná husa, vedle babka prodávala jabka a pokřikovala huhňavým hlasem: "Žňůvky na prodej. Nebudou. Nebudou."
Stařenka v kroji seděla u stolečku na smrkovém špalku a měla kolem sebe různé nádoby, ve kterých ve vodě byly čtvrtky másla, umně vylisované v ozdobných formách, v jiných hafery a ostružny, na stolečku výběr hub: kozáky do polévky, synáky na omáčku, praváky a turky na smaženici a velké praváky na řízky. U kotlíku, pod nímž praskal oheň a stoupala z něj pára, prosycená vůní párků, rozhazoval rukama můj ochránce Francek, který se mně vždycky zastal, když jsem se dohadoval o výhodné místo a pokaždé mně přinesl jednu nožku a půlku rohlíku jen tak, bez placení.
Hrozně mně přitahoval jakýsi strýc z Valašské Bystřice, který prodával samorosty, píšťalky, fujary, fajfky, vařečky, misky pro stařečky, lžíce, švrláky, destičky na krájení a dokonce i řehtačky a klapačky, které ogaři používali o velikonocích, když zvony odletěly do Říma. Vrcholem všeho byly praky v několika provedeních. A všechno to bylo z voňavého dřeva. Byl to však lakota, na Valašsku zvaný "hladný Jan", zatímco parádivé a rozhazovačné ženě se říkalo "hojná Mařa". Na prak mně slevu nedal a nedal.
Uprostřed náměstí stála pod lipami nějaká socha nebo kašna (ta paměť!) a odtud se rozléhaly zvuky cimbálové muziky strýca Matalíka. Ano toho, o kterém se zpívá v písničce "My jsme Valaši, jedna rodina..." A jedna zajímavost. Jeho dcera s typicky valašským křestním jménem Regina, hrála v národním mužstvu ženské odbíjené spolu s druhou meziříčačkou paní Svozilovou, manželkou ředitele kojeneckého ústavu. A v té době bylo toto mužstvo na evropské úrovni.
Kytičky jsem většinou prodal, možná u několika posledních si i jejich prodej vyprosil. No řekněte, komu by se nezželelo destiletého kluka v zaplátovaných kraťasech a s nudlí u nosu. Prodáním všech kytiček jsem dosáhl na premii. Mohl jsem koupit v cukrárně pana Koňaříka deset zákusků, které jsem musel dovézt domů a tam jsme se o ně se sourozenci poprali.
Dnes, když pomalu dětinštím, vrátila se mně i touha prodávat kytičky.
