Potkali jsme se v lednu. V metru. Pár vteřin jsem se dívali zblízka sobě do tváře.
Tento zlomek času po třicetiletém odloučení úplně však stačil k poznání, že jsme oba podcenili záludnost času, který nepozorovaně a se zlomyslností jen jemu vlastní otupil hrany našeho toužení a našich smyslů a změnil nám tváře i srdce k nepoznání.
Mohli jsme před sebou stát jako dva cizí lidé, které spojovala pouze neurčitá vzpomínka, vzpomínka na minulost, ale i ta minulost se alespoň mně zdála tak zoufale dávná a prázdná, že ji bylo možno podezírat z prolhanosti.
