Můj nejkrásnější podzim: Říká mi Lásko

Každý z mých podzimů byl jinak barevný, jinak "nej", už jen tím, že mi přinášel vše nejlepší k narozeninám. Přesto je jen několik podzimů, jejichž "nej", v dobrém či zlém, zůstala natrvalo v mé paměti.

Nejdramatičtější byl podzim 1969, o dvacet let později podzim nejnadějnější, pro mě i nastávající časy. Nejsmutnějším se stal podzim 1978, který si s sebou vzal mou maminku. A nejodhodlanější v roce 2009, kdy jsme - můj muž a já - vedli urputný, avšak marný boj za jeho uzdravení.

Ale pak se dostavil ten Nejšťastnější. Přinesl do mého života naplněného smutkem z odchodu mého muže novou naději. Vzápětí radost a očekávání. Touhu a lásku. Silné emoce a krásné zážitky. Zároveň jsem měla v sobě ještě tolik smutku. Propukal v nestřežených okamžicích. Neohlášen. Rovnou ze smíchu do vzlykání. Ale byla tu ta nová naděje. Nová energie si razila cestu "hlava nehlava".

Láska přece MUSÍ být silnější než smrt.

Internetová korespondence mi navracela krev do žil a jiskru do očí. Vykřesaný plamínek se blahodárně rozhořel. "Zažívám něco, co se zatím bojím pojmenovat," svěřuji se, "a vaše milá slova, která se často pokoušíte ukrýt do lehkých žertíků, mi napovídají, že jste na tom podobně."

"Milá Marie, když už jsme se našli, chtěl bych, aby to trvalo minimálně sto roků! Vím, že se teprve poznáváme a je to krásné poznávání. Čekám na každé vaše slovo, každý Váš mail, který od Vás přijde. Co se týká zamilovanosti, jsem totálně ztracen."

A co já?! Stav je na pováženou, možná je vhodné ho nazvat "stavem ohrožení". Rozum ulétl, tak to tak nevnímá. Korespondence pokračuje:

"Pěkný večer, Oldřichu, děkuji za dnešní den a těším se na další a další. A zítra se mi "připoutejte", prosím. S každým dalším člověkem vchází do života i další starost. A je to tak dobře!."

"Dobrý den, milá Marie Magdaléno, aniž bych chtěl veršovat, vychází mi jen krásné jméno. I když se známe tak krátce, dovolil  bych si říct, že je to zřejmě láska!!! Nebojím se tento stav takhle pojmenovat, protože to nic jiného nemůže být! Posílám lehounký polibek, aby se nelekla reality. O."

Jsem chycena do sítí. Jak krásně se to poslouchá! Přece jen ponoukám zbytky rozumu k odezvě. "Milý Oldřichu, pro to, abychom stav, ve kterém se nacházíme, mohli nazvat láskou, budeme muset asi oba ještě hodně udělat. "Láska je těžký úkol", zpívá se v jednom francouzském šansonu. Ale těším se na to. Zatím se zdá, že se mi podařilo "ztratit hlavu".

I to je pro mnohé nedostupný a možná i nepochopitelný stav. Pro mě nádherný! Projevuje se nejrůznějšími pocity, které se zvědavostí sama na sobě pozoruji. Moje dušička se tetelí blahem. Ale i jiné projevy se dostavují. Čtu, a nevím, co, poslouchám rádio, a nevím, o čem je řeč, koukám na televizi, zatímco v mé hlavě se odehrává úplně jiný film. Dívám se na hodinky a nezaznamenávám čas. Tak TAK to se mnou je.

"Milá Marie, dobře vím, že jsem stav, ve kterém se oba nacházíme, nazval možná předčasně láskou. Uvědomuji si, že je to ještě dlouhá cesta vzájemného poznávání."

Navzdory tomu, jdu mu naproti s vyznáním. "Momentálně mám pocit, že jste mě zasáhl hlouběji, než bych si měla a chtěla přiznat. Asi se mezi námi událo něco, nad čím se jen tak lehce nedá mávnout rukou, a to jsme ve fázi vykání."

Je opětováno. "Milá Marie, nemůžu jinak, jen říct, že Vás mám hodně rád a nestydím se to ve svém věku vykřičet do světa!"

Ano, v našem věku už nemůžeme hazardovat se štěstím a troufneme si "ten úkol" zvládnout. Tady je důkaz.

"Už mi, lásko, není 20 let, už mi není ani 25...," ozývá se jedním hlasem v jednom okamžiku zároveň z koupelny a kuchyně. "Je to vůbec možné?"

Kouknu na sebe do zrcadla, usměju se a pro sebe dodávám: "Fakt ti není, lásko, 20 let?" Z očí mi šlehají plamínky a v kuchyni na mě čekají nad skvělými bramboráky dva další. Tříměsíční "zkušební lhůta" je dávno za námi a nikdo "nepodal výpověď".

Říká mi "Lásko" a je to náš nejkrásnější podzim života.