Můj nejkrásnější podzim:
Malý uzlíček jménem Šimon

V mém poměrně již dlouhém životě bylo několik krásných podzimů. Ale ten nejkrásnější se váže k září a říjnu roku 1997.

Moje dcera tehdy čekala svého prvního potomka, moje první vnoučátko. Přestože celá gravidita probíhala dobře a normálně, dva měsíce před porodem se objevily závažné problémy, které se musely řešit hospitalizací a péčí v porodnici v Praze-Podolí.

A tak na počátku září nastoupila dcera do porodnice v Podolí a já ji denně po skončení práce navštěvovala a povzbuzovala. Stav se výrazeně lepšil a porod stanovili na 28. října.

17. října dopoledne však zavolal náš porodník, ať přijedeme, že musí neprodleně vyvolat porod, aby dítě bylo už raději v postýlce, neb opět nastaly komplikace. Všichni jsme se do Podolí sjeli a čekali na zázrak. Co vše se člověku honí hlavou, co vše člověka napadá? I když nás průběžně informovali, nebylo zdaleka vyhráno. Čekali jsme 13 hodin, když ve 22.30 večer se otevřely dveře porodního sálu a ukázali nám malý uzlíček - vnuka Šimona.

Když přišel na svět neplakal, vážil málo, byl podchlazený, ale zdravý. O své přežití bojoval se svou maminkou velmi statečně. Vzala jsem ho do náruče, potevřel jedno očko a já vím, jsem o tom dodnes přesvědčená, že se na mě usmál. Byla to kouzelná podzimní noc, na kterou nikdy  nezapomenu. Ten malý človíček ve mně vzbudil tolik lásky, tolik důvěry a naděje. Byla to krásná čarovná noc a nejkrásnější podzim v mém životě. Tehdy jsem pochopila, jakou sílu a moc má láska, láska babičky k vnukovi, která trvá dodnes. K ránu jsme šťastni odcházeli z Podolí, dýchali jsme čerstvý vzduch od Vltavy a poslouchali cvrlikání ptáků, kteří si spěšně vyprávěli své denní příběhy.

I já jsem vám všem převyprávěla příběh mého nejkrásnějšího podzimu.

Za necelý měsíc,17. října tomu malému "uzlíčku" bude 17 let, měří 185 cm a studuje. A za těch 17 let jsem s ním prožila krásné, nezapomenutelné i vážné chvíle, tak, jak je přináší život sám.