Jenom půlhodina náleží podle Zákoníku práce hlídači prodejny s drahými parfémy Fanouši Hovorkovi na občerstvení. Při devítihodinové pracovní době je to doba krátká. A to ještě paní vedoucí sleduje dodržování přestávky se stopkami.
V případě, že si hlídač přinese z domu svačinu a usedne na lavičku, nic se neděje. Kolega Hamouz tak činí a nemá s délkou přestávky žádné potíže. Je to starý mládenec žijící s matkou, takže o svačinu má postaráno. Pobyt v prodejně je jeho normální zaměstnání. Ne tak pracující důchodce Hovorka. "Ještě na tom nejsem tak zle, abych nemohl poobědvat jako člověk!“ A tak se po čtyřech hodinách vytrácí na "meníčko“.
Problémem je ale malý akční rádius. V úvahu připadají tři restaurace. Jedna často bývá vyřazena předem, neboť na WC se musí po schodech. Zbývají dvě. Konzument je vybírá podle jídelního lístku. V poslední době se ale nacházejí za vývěskou roztodivné cizokrajné názvy jídel, takže vítězí klasika. Obě restaurace mají v létě zahrádky. Do těch host nechodí, protože si vždy k obědu dává pivo. Je ve službě a jeden nikdy neví! Jen jednou seděl v zahrádce, když v tom se na rušné ulici objevil jeho vedoucí. Přistižený hlídač nemohl nápoj zasklít, ani jej postavit na zem. Vedoucí si rozpaků povšimnul, přistoupil k podřízenému a pravil: "Jenom klid pane Hovorko, mám dovolenou!“ Parafrázoval tak výrok tajného policisty Bretschneidera ze Švejka: "Dnes můžete kecat cokoliv, nejsem ve službě,“ a dokumentoval tento výrok klopou bez odznaku.
Zahrádky mají ještě jednu nevýhodu. Vrchní často nestíhá, takže Fanouš prchá do prodejny už po polévce, za kterou položí patřičný obnos na desku stolu. Dočká-li se jídla, pronásleduje pak vrchního s peněženkou po celém lokále. Ještě že jej vrchní znají jako své boty. Přestávka se pak stává adrenalinovým sportem.
V tu sobotu se hlídač odhodlal ke změně. Na Náměstí svobody se koná jedna z četných akcí. Celý prostor je obestavěn stánky s občerstvením a různými suvenýry. Tahle přestávka se odbude pod širým nebem. Na programu je opékaný klobás s chlebem a hořčicí. Ale co to? Po poživatinách toho druhu ani stopy. Co stánek, to vlajka. Pod ní speciality toho kterého státu. Lidé si přinášejí na plastových táccích něco nedefinovatelného. Tu a tam lze zahlédnout i škeble! Tady už je nutný průvodce. Pracující důchodce je cizokrajných jídel neznalý, protože na svých cestách železničním lehátkovým vozem po Evropě používal výhradně turistický salám a domácí produkty.
I zařadil se malý český člověk do fronty. Vybral si jeden stánek jen tak náhodou. Na konci jej bude očekávat tajemství v podobě cizokrajné speciality. Půlhodina určená na občerstvení se nebezpečně krátí. Konečně je na řadě. Ještě stačí postřehnout, že lidé třímají v rukou jakési stravenky!, "A hergot, tak nejen v Albertu se platí stravenkami, ale i na náměstí!“ bleskne hlavou muže ve zástupu. Nakonec si vybral slušně vyhlížející pokrm. Chce platit dvoustovkou. Prodavačka ale vybafne: "Dva granty prosím!“ Překvapení je na straně kupujícího. Ještě nežli se Fanouš stačil rozčilit a prodavačku urazit, byl vytlačen davem a odstaven větou: "Nezdržujte člověče!“
Hladový člověk krouží pak po celém náměstí a zajímá se, co se v jeho vlasti dá vůbec koupit za koruny? Smilovali se nad ním až ve stánku s Budvarem. Sedí pak ukryt pod plátěnou střechou velkého stanu. Pořád přicházejí noví a noví návštěvníci s pivem a cizokrajným pokrmem. "Odkud k sakru berou to jídlo, když za koruny nelze?“ Nakonec se odhodlal otázat jednoho tlouštíka u sousedního stolu. Pán neodpověděl. Byl z Oklahomy!
Pivo prý zasytí. Ale co dál? V břiše kručí. Až najednou záchrana. Na Valašsku se ještě platí korunami! Hlad zachránil tvarohový frgál za sedmdesát korun.
Hladový hlídač si jej cpe do úst obouruč. Nadává na globalizaci a spěchá do prodejny, splnit časový limit. Skoro v poklusu míjí poslední stánek.Pak vytřeští oči. Stánek stojí na samém okraji náměstí a nápis hlásá: PRODEJNA Grantů!
