Když jsem si před lety vybrala maturitu z dějepisu, bylo to především proto, že jsem chtěla být novinářkou. Na žurnalistiku mě nevzali a mým osudem se stala na dvě desetiletí němčina, hlavně pak její výuka.
K historii jsem se však za zvláštních okolností vrátila těsně po listopadu. Byla jsem tehdy asi ve správnou chvíli na správném místě a vlastně mi pomohla opět němčina.
Ze dne na den ze mě byla archivářka, konkrétně pak specialistka na dokumentaci německé armády z 2. světové války. Začínala jsem zpracovávat spisy zvláštních jednotek SS...
Jestliže jsem se na počátku své učitelské kariéry vracela každý den zhrouceně domů s pocitem, že to nemůžu dělat, měla jsem tady v archivu zpočátku pocity obdobné. Jen ten důvod byl jiný.
Je opravdu hodně odlišné číst knihu nebo vidět dokumentární film o válečných zločinech a držet v ruce hlášení těch, kteří je páchali. Páchali a ještě je vykazují v rubrice "Úspěchy". A tak, když jsem četla, že "nebylo možno splnit rozkaz a zahnat všecky ženské s dětmi do močálu a utopit je, protože tam bylo příliš mělko" nebo "napřed jsme kopali obrovské jámy a pak jsme odpočívali a jen čistili zbraně, a když pak přijel nový transport ze západu (viz z Polska a z Terezína), uložili jsme dalších 3, 5 tisíců Židů pěkně do země", bylo mi opravdu všelijak. Ale zvykla jsem si, asi jako si zvykne patolog. Bylo potřeba to zpracovat.
Dokumentaci studují zástupci naší i zahraniční justice, kteří zachytávají poslední možné zmínky o válečných zločincích, studují ji historikové pro veřejnost. Zpočátku někdy přicházeli i vlastní účastníci válečného dění. Musím říct "oběti i vrazi". Důstojný a zdvořilý pán v letech, který si objednal spisy jistého pluku SS. Kopíruji a všimnu si podpisu vysokého důstojníka pod rozkazem. Shoda jmen jistě ne náhodná. "Hledáte vlastní minulost?" ptám se neutrálně. S klidem přikyvuje. Další srdečný pán mě zve při mé návštěvě Mnichova k nim domů. Ohromeně zírám na soukromou "síň tradic Třetí říše", k níž se oba s manželkou stále hrdě hlásí. Jiný návštěvník mě chce mermomocí přesvědčit, že plány koncentračního tábora v Osvětimi, které jsou u nás uloženy, jsou podvrh sovětské KGB, protože žádné plynové komory nebyly. I spisy se mu jeví jako zfalšované. Hodlají to s právníky dokázat. Patří k organizaci, která v čele s Himmlerovou dcerou dodnes podporuje a ukrývá zbylé nacisty. A pak píše paní, která se trápí pomyšlením, že se její otec, povolaný do SS už nedobrovolně na konci války, podílel určitě na zločinech. Je šťastná, když se podaří dokázat, že stihnul už jen výcvikové středisko. Teď už může žít bez nezaviněného studu.
Dokumentace jsou osudy. Osudy celých národů, osudy jednotlivců. Co dokument, to osud. Rodina, které padl syn, místo schoulení ve svém lidském žalu líčí veliteli svou hrdost nad synovou ztrátou života pro Vůdce. A jindy odsouzený voják, kterému cenzura zadržela dopis, že už nechce být potravou pro kanony. Soudce nejvyššího soudu nedokáže vynést rozsudek smrti, s nímž nesouhlasí, a zastřelí se. Vojáci Wehrmachtu výstřely varují ruské obyvatelstvo před blížícími se esesáky. A speciální komando popravující partyzány, které následně relaxuje při zvýšeném přísunu alkoholu a zábavě. Velitel koncentráku v Mauthausenu posílá náčelníkovi Lékařské akademie SS fotografie Žida, jehož kostru předtím studenti obdrželi k anatomickým účelům, aby viděli, jak objekt zaživa vypadal.
Měli nařízení psát válečné deníky o své slávě, určené pro příští generace. Netušili, že si tím často podepsali svůj vlastní ortel, že to budou právě jejich zápisky, které budou jednou svědčit proti nim. Bělostné papíry s bohatou fotodokumentací jsou s postupem války stále více nahrazovány papírem méně kvalitním, až pak je v konečné fázi použit kdejaký, z druhé strany již popsaný list. Pracně rozevírám rezavé sponky a někdy skončím u dosud zalepené obálky. Smím ji vůbec otevřít?
Ano, v archivu se dotýkáte historie, na které už nic nezměníte. Je na vás, jestli budete jejím obdivovatelem, kritikem, soudcem nebo jen němým svědkem. Sleduji německé vojáky, jak jim válečný osud odměřuje čas, prožívám s nimi zimy a prohrané poslední bitvy, a zatímco oni ještě z posledních sil bojují za tu svou zcestnou ideu, já mám oproti nim tu výhodu, že vím, jak to skončí. Bohužel ale také vím, že tahle zrůdná válka nebyla poslední, že přišly další, rozsahem daleko menší, ale s obdobným běsněním.
To je má práce vojenské archivářky, která mi posledních dvacet let hodně změnila život. Ale stejně ji mám ráda.
