Vedla jsem deset let turistický oddíl. V oddíle byli kluci a holky od první do deváté třídy. S vedením mi pomáhali již odrostlí členové. Pravidelně jsme první prázdninový víkend jeli s těmi nejstaršími postavit tábor na zelené louce. Tam jsem trávila celé prázdniny.
Bylo to překrásné místo na Vysočině, nedaleko Nového Rychnova. Paseka uprostřed lesa, jak z Foglarovek. Když jsme vyšli z lesa ven, otevřel se před námi krásný pohled na zvlněný kraj Vysočiny. Vždycky, když jsme se na konci prázdnin vraceli zpět do Prahy a už od Mirošovic jsem viděla smogový poklop nad městem, padl na mne splín. V té době někdy vznikla moje touha opustit matičku Prahu, odstěhovat se do nějaké podobné krajiny, která hladí po duši. Mluvila jsem o tom mezi přáteli často. Už se to stalo jakýmsi folklórem a nikdo nevěřil, že to někdy uskutečním.
Znovu jsem tuto myšlenku nadhodila dětem v době po rozvodu. Ale děti chtěly zůstat v Praze, tak jsem koupila družstevní byt na starém pražském sídlišti. Dost jsem se zadlužila.
Brzy jsem zjistila, že se svou profesí chemické laborantky, vlastní byt a dvě studující děti finančně nezvládnu. Alimenty vyměřené před rokem 89 byly směšné a já neměla sílu na soudní dohady o jejich zvýšení. Změnila jsem profesi a po čase začala „dělat na sebe“. V prvních letech jsem byla tolik pohlcena prací, že jsem o změně prostředí přestala uvažovat. Ale když se mi občas podařilo vyjet z města, většinou služebně, silné pocity při pohledech do otevřené krajiny, se mi vracely. Jenže, všichni to známe, člověk je vtažen do kolotoče povinností, je rád, že má dobrou práci a zajišťuje sobě i dětem slušný standard. Roky přibývají a na nějakou radikální změnu ubývá odvaha.
Pak mne zaskočila nemoc. Vše v mém životě se změnilo. Když jsem nad ní zvítězila, uvědomila jsem si, že už nechci většinu času trávit nad prací, ve stresu velkoměsta, v prostředí, ve kterém udržet si morální kredit bylo čím dál těžší. Jako daňový poradce jsem byla vystavena nesmírnému tlaku, jak ze strany klientů, tak ze strany státu se stále se měnícími zákony.
Můj nový partner, později i manžel, byl již v důchodovém věku. Stále sice pracoval, ale nebyl proti tomu, abychom Prahu opustili. Sám bydlel na okraji Prahy v rodinném domku u syna a život v bytě na sídlišti ho také nadšením neplnil. Dcera se vdala, syn dostudoval a bydlel již také se svojí přítelkyní.
A tak nám nic nebránilo začít uskutečňovat náš sen.
O tom, jak jsme domeček našli, jsem psala už v článku u „Vernisáže“. To byl ale jen začátek.
Domek byl už definitivně náš a bylo třeba začít s jeho zobytněním. Přijeli jsme do Mačic poslední březnový víkend 2007. První starostí bylo „Kde se ubytujeme?“ V domku, který byl čtyři roky prázdný, majitelka po smrti rodičů náhle ztratila i manžela a o domek se nestarala, dokonce ani nenechala na zimu vypustit topení a to popraskalo, bylo vlhko, zatuchlo, no, nic moc…
Ale dali jsme se na vojnu. Vybrali jsme nejmenší kamrdlík, nafoukli si v něm dvojmatraci, pak jsme vynosili peřiny na zahradu, aby do večera trochu vyvětraly. Naštěstí bylo krásně. Na tento víkend jsme si, jako hlavní úkol, vytyčili vyčištění zahrady. A že to nebyl úkol malý. Čtyři roky zahrada neviděla kosu, prodírali jsme se houštinou z kopřiv, sladkých lupenů a jiného býlí. Toník si na akci pořídil strunovou sekačku – křovinořez. Vyklučení zahrady mohlo začít. Trvalo celý den. Večer jsme, spokojeni s vykonanou prací, sedli k hromadě suché trávy, zažehli oheň, otevřeli červené a kochali se pohledem na posekanou zahradu. Měsíc svítil, hvězdy rumplovaly a na Toníkovi, který je od 14 let vášnivým astronomem amatérem, bylo vidět, jak se mu ten pohled líbí. Než jsme se dostali na kutě, bylo hodně po půlnoci.
Druhý den začal Toník obhlížet dům, aby bylo možno vypracovat stavební plán. Já se dala do zvelebování předzahrádky. Odpoledne bylo velmi slunečné a po ulici okolo našeho domu se procházeli místní. Každý se zastavil, pozdravil a zavedl řeč. Večer jsme poseděli s nejbližším sousedem a já prohlásila: „To je fajn, jak je v této ulici živo“. Vašek se zasmál a odpověděl : „No jo, všichni se byli podívat na ty blázny z Prahy, co koupili tu ruinu.“ Odjížděli jsme pozdě večer, unavení, ale spokojení.
Doma začalo plánování. Pozvali jsme k debatě i děti. Ty jen kroutily hlavou a dcera vše rozštípla výrokem "Vy jste se zbláznili, koupili jste si na stará kolena sqot." Sesedli jsme se nad nákresem a začali vymýšlet nové vnitřní uspořádání. Domek byl plný malých místnůstek, jen dva pokoje byly větší. Nebyla v něm ani koupelna, vana byla v kuchyňce a přikrytá sloužila jako pracovní plocha. Nakonec to dopadlo tak, že jsme zbourali všechny příčky a rozmístili nové. Dohodli jsme si, že Toník „velí“ stavbě, já zahradě.
Příští víkend byly Velikonoce. Práce se rozběhla na plné obrátky. Po Velikonocích jsem naposledy odjížděla do Prahy. Další víkend už jsem si „přestěhovala“ nejnutnější a zůstala na chalupě. Stačilo mi zajet do Prahy vždy na týden v měsíci, abych odevzdala práci a nabrala si nové doklady. Po nemoci jsem přestala dělat daňového poradce a nechala si jen vedení účetnictví několika menších firem. Toník ještě makal na plný úvazek, jezdil jen na víkendy. V květnu bylo přízemí už v takovém rozkladu, že jsem se rozhodla vybudovat azyl na půdě. Přístup je tam jen z vedlejší „budovy“ po dřevěném schodišti, no…spíš žebříku. Ten přístavek býval kdysi obecní pastouškou. Dveře na ulici se nedaly zamknout, ale já mám pro strach uděláno. Na otázky „ A to se tam sama nebojíte?“ jsem vždy říkala „ kdybyste jezdili po uzávěrkách v Praze noční tramvají, také byste se tu nebáli.“
Práce postupovaly pomalu, ale jistě. Naučila jsem se sekat kosou, zase jsem se stala místní atrakcí. V hospodě se říkalo „ Už jste viděli tu Pražandu, jak seká kosou?“
Na konci léta jsme se ale dočkali uznání. „Nikdy bychom nevěřili, že se to naučíte!“ říkali mi sousedi a přestala jsem být Pražanda, stala jsem se paní Sedláčkovou. Zrovna tak Toník byl přijat „ Ten má ale páru, celý víkend se nezastaví a už to začíná být na baráku vidět“
Koncem října, když bylo na půdě k ránu pod nulou, jsme se konečně mohli vrátit do domu. Pořídili jsme kamna a byli jsme z nejhoršího venku. V listopadu jsem se do Prahy přesunula i já. Musím přiznat, že se mi tam už moc nelíbilo. Ještě, že jsem měla vnoučka blízko. Ale na Vánoce už jsme byli zpět na chalupě. Silvestra s námi strávil i syn s přítelkyní (nyní již ženou a matkou mých dalších vnoučat). Toník si zkrátil úvazek na 4 dny za 14 dní a většinu druhého roku už byl také zde.
Naše budování pokračovalo ještě celé další dva roky, než se vnitřek domu dal označit za standardně obyvatelný. Další roky přišla na řadu střecha, zateplení stropu, přestavba verandy, stavba terasy.
Bydlíme zde již osmým rokem a stále je co dělat, ještě nás čeká omítka domu, dokončení terasy, vybudování čističky odpadních vod místo zastaralé žumpy...
Už ale budování nevěnujeme veškerý svůj čas a peníze a zase jsme se začali věnovat svým koníčkům.
Také rodina se náležitě rozrůstá a už zde tráví prázdniny osm našich vnoučat. Řada přátel nás již poctila svou návštěvou, takže od června do konce září tu bývá velmi živo.
Žijeme zde spokojeně a vzdáleni ruchu velkoměsta čerpáme z přírody kolem nás klid i energií. A když přijedeme do Prahy, vnímáme její krásu mnohem intenzivněji, než když jsme byli jejími obyvateli.
|
