Mami, rychle mi přebal kufr

,,Mami, rychle mi přebal kufr, já jedu zpátky!" "Ty ses asi zbláznil, máš sice na autobus režijku, ale já ti nemůžu zaplatit tábor na celé prázdniny! "Ale já tam můžu být jako instruktor, nemusíš mi platit nic, tam je to děsně bezva." A syneček v rychlosti vyklopil kupu ušmudlaných hader, nabalil čisté a frrr na odpolední autobus. Diskutovat a škemrat? Kdepak. "Mami, tam jsou moc fajn lidi a je tam sranda!" Bože, co jsem to za matku, co je to tam za spolek, snad mu tam neublíží, jestlipak nekecal, jsou tam seriozní dospěláci? Raději tam zavolám. Nekecal. Dostalo se mi seriozní odpovědi,všechno v pořádku. Jenže červík pochybností zůstal. No a co teď. Syn v trapu. Ještě mám nějakou dovolenou a na zaměstnaneckou jízdenku můžu jet kam chci. Rozhodnuto. Nepojedu k rodičům na chatu, ale zkontrolovat syna na vodácký tábor!  A schválně tam ani nezavolám a bude překvápko. A taky že bylo.

Od Ostravy až do Mariánských lázní autobusem to byla hračka, zbytek autostopem a pešky a už stojím před budovou vesnické školy v zahradě, kde je postaveno pár stanů. Nakukuji otevřenými vraty do stodoly na přívěs naložený kajakama. Tak to jsem tu snad správně. Odněkud se line vůně oběda - už mám docela hlad. Jdu po čichu po schodech nahoru, tam kde se ozývá bujarý řehot. "Dobrý den, prosim vás, jsem tu dobře....?"  Cítím, že jsem je přivedla do rozpaků. "Jo, pojďte dál, váš syn je u vody, přijdou za chvíli. Přišel. Rozjivený a rozesmátý jako nikdy. Pozvali mě na oběd a po obědě pivečko.

"No a my chlapi teď musíme do tábora opravit kadiboudy a vy ženské si splkněte." Tři dámy se zvedly a zmizely v kuchyni a tři pánové i s několika puberťáky včetně mého šli hledat vercajk. "Přece tu nebudu sedět sama! Pomůžu aspoň umýt nádobí a pak bych se chtěla podívat na to tábořiště". Podívali se po sobě. Tak fajn, iniciativě se meze nekladou. Zaznamenala jsem úsměvy poněkud srdečnější. Nádobí bylo hotovo rychle, a tak jsem ještě stihla nacpat se do vysloužilé sanitky, která dosluhovala jako dodávka, zásobovací vozidlo i taxi pro lenochody. Od školy na tábořiště na louce u řeky to bylo po polňačce jen kilometr. Pár velkých vojenských stanů a několik malých, přístřešek z prken jako polní kuchyň a lavice na kůlech i stoly z prken. Ten spravný ,sparťanský tábor, na jaký jsem vždy chtěla i já coby dítě. Naši puberťáci naskákali do řeky. Pánové vykládali role terpapíru a hele, vešla se i bedna piv. Šup s ní do řeky, ať zůstane vychlazené.

Bloumám, koukám sem a tam a pak dostanu chuť být užitečná. Je fakt horko a klukům na čele raší pot jak buší kladivy na střeše stereo-kadibudek. "Můžu váam nějak pomoct?" "Udivený pohled. "No já vám třeba podám nahoru pivko! "Rozřechtali se tak, že málem spadli z té střechy a byla jsem v tu ránu jednou z nich, jak mi pak řekli a veškeré rozpaky z rodičovské kontroly se rozplynuly. "Jooo, a dej si s náma!"

Tábor byl připravený, přijeli táborníci a mě končila dovolenáa. Vůbec se mi nechtělo odjet. Fakt jsou to bezva lidi. "No tak nejezdi a zůstaň tu s námi, umývat nádobí už umíš, vařit taky. "Tak jsem jako onemocěla, do práce se poslala neschopenka a já se stala tábornicíi. Ježišmarjá, co tam se nadělalo ptákovin! Nikdy jsem se už tak nenasmála a byly to snad ty nejlepší prázdniny mého života. Celý můj pobyt tam vládla neuvěřitelně přátelská atmosféra a děti si s dospěláky tykaly a smazávaly věkové rozdíly a vůbec nezlobily, všichni si navzájem pomáhali. Prostě jedna velká báječná parta. 

Syna jsem jen občas zahlédla u jídla. Jednou jsme dostali od řezníka celou kravskou hlavu. Byla z ní skvělá polévka, ale ještě skvělejší totem. Tajně, aby děti nevěděly, jsme ho vyzdobili a jako že je postrašíme jsme se zamaskovali zelenou barvou a hrůzostrašně osvětlenou hlavu pasovali na tábořiště  noční tmou. Jenže smůla. Hlídka byla příliš bdělá, načapali nás a chtěli hodit do řeky, stejně jako každého, kdo zlobil nebo něco zvoral - například kuchtíka za přepepřený guláš. Podařilo se nám sice uniknout, jenže jak jsme v tom fofru olízli tu zelenou barvu, byl z toho příšerný průjem.

Další loupežná výprava dopadla taky úžasně. Podařilo se nám dospělákům ukrást v noci táborníkům vlajku a ráno dostali k snídani místo jogurtu koš sena, že jsou oslíci. Tak převrátili školu vzhůru nohama, až vlajku našli a nás dospěláky za trest naházeli do řeky. A nebo jindy, měli jsme domluvenou návštěvu vojenského vrtulníku. Dětem se nejdřív dostalo poučení, jak má vrtulník přistávat. A pro větší efekt a určwní směru větru se zapálila dýmovnice. Pilot byl nejspíš taky pěkný šprýmař, takže když viděl červený dým, zakroužiil nad stanovým táborem a všechny ty stany tím vichrem zavěsil na okolní stromy se vším, co v nich bylo. Jediný stan, co neulítl - stan vedoucího- děti rychle shodili a dělali jakože nic. A šli lovit do řeky spacáky a létající kufry. Děti se pak pokochali vrtulníkem, čmajzli pilotovi přilbu a vojáci znovu stavěli tábor a večer jsme to společně oslavili u táboráku.

No prostě nádhera a balzám na nervy pro upracovanou maminu. Takže jsme si to příští rok zopakovali a na Silvestra taky a na Velikonoce, dokud  nám děti nedospěly a přešel je humor. A příště vám třeba napíšu z tábora, kam pojedu vařit o prázdninách a někde mezi táborníky bude mých pět vnoučat.