Pan Včelný, soused za lesem měl pár hektarů pole, manželku Rusku, děvečku Mařenu, páru koní, v chlévě dvě Stračeny, u kůlu v zahradě uvázanou kozu, králíky v králíkárně, slepice v kurníku, tři kočky a psa Punťu. Rusku si přivezl po válce, která se mu protáhla, protože byl legionářem. Báryšňi, když jsem ji poprve uviděl, klepala na dveře padesátka a byla roztomilá. Žvatlala ruskočeštinou a jednou, když jsem k nim ráno přišel šišlala ostošest, v puse měla temno a špitla: "Já mám iščo zúby v grnku." Moc jsem to nechápal a dospěl k přesvědčení, že zuby mlíčňáky se vyskytují mnohokrát za život. Byl jsem jí k ruce mnohdy i v kuchyni a tak mně svěřila ztloukání másla a když lila smetanu do díže, vždycky mně nechala na dně kameňáka pár lžic smetany. Byl jsem pak bílý od ucha k uchu a napravil to až Punťa k své velké radosti svým růžovoučkým jazykem. Hodná na mne byla až moc. Nemohla mít děti, což mně bylo tenkrát divné. Moje matka měla hned čtyři a v dědině bylo v jedné rodině dětí jak apoštolů.
Po týdnu bylo pole sklizené, panenky usušené a odvezené do stodoly, kde čekaly na vymlácení. A pak dozrálo obilí a zase skoro stejná práce, pak jsme mlátili a já byl byl dole a Mařena dávala do mašiny, při čemž jsem si všimnul, že nemá pod sukní kalhotky a vzpoměl sem si na to, jak jsme si před dvěma lety u sousedů hráli na doktory. A půl prázdnin bylo včudu, slunce hřálo o sto šest a navíc v kapse pár korun, které mně hospodář vyplatil.
Do patnácti jsem se naučil pořízem seřezávat kůru ze smrkových polen pro papírny, měřit jakousi "šuplérou" smrky v lese, lozit po stromech na jmelí, sbírat kamilky (heřmánek) doma na záhonech a léčivé rostliny na mezích mezi poli, skoro všechny zahradnické práce a cpat stružoky po žních čerstvou slamou, která krásně voněla v ložnici aspoň čtrnáct dní.
Nikdo se neptal, kolik je mně let, zákony byly v tomto směru hluché a já byl frajer. Když jsem poprve vstoupil do hospody ne jako čumil, ale jako host, cinkal jsem korunkami v kapse, aby hospodskému bylo jasné, že se na mně musí dívat jinýma očima, než když mně vyhazoval při muzice ze sálu. No jiná doba, jiný mrav.
