Sobotní probuzení neskýtalo pro mne nic dobrého, pociťovala jsem škrábání v krku, což vždy znamená blížící se zdravotní problém. No nic, nikam nespěchám, vezmu si knížku a budu si užívat v posteli. Člověk míní, ale synek mění.
Okolo osmé hodiny mi zavolal a ptá se, co mám v plánu. Když jsem vylíčila své obavy z nastávajících zdravotních komplikací, pravil - koukni se obléknout, v devět čekáme dole před domem, ADRENALIN Tě vyléčí. To byla výzva, honem vyvenčit a odvést k sousedce Bertíka, něco pojíst a přesně v devět nastupuji do auta.
Na moji otázku, kam to vlastně jedeme všichni, včetně jindy upovídaného vnoučka Honzíka zarytě mlčeli. Je to překvapení, hodinka jízdy tam, pět minut adrenalinu a hodinka jízdy zpět... Tak se nechám překvapit, co ti moji miláčkové vymysleli. Po necelé čtvrthodině vjíždíme do mlhy, netuším kde jsme. Ale najednou jako bys mávl kouzelným proutkem, vjíždíme do sluncem rozzářené krajiny.
Bábinko jsme na místě! Nevěřím svým očím, přede mnou se klikatí kovové monstrum bobové dráhy na Javorníku. To si snad děláte pr.., tam mne nikdo nedostane. Viděla jsem asi před rokem video, kde tuto hrůzu sjíždí můj syn a už jen při pohledu na klepající se bob, který se v četných zatáčkách naklání, se mi dělalo na nic. No a když tomu ještě dali korunu a rozhodli, že s tímto hazardérem mám já jet, bráním se všemi argumenty. Bude mi zima, bude mi špatně, nejsem pojištěná na adrenalinové sporty.
Bylo mi jasné, že mne můj vzorně vychovaný synáček sveze dolu bez použití brzd, což by bylo možná dobré v tom případě, kdyby na mne nelezla rýma, ale trpěla jsem urputnou zácpou...Mamko, nebuť měkká, TO DÁŠ! Babičko, neboj se, já jsem to už sjel několikrát, nic to není a budu z Tebe mít radost. pravil vnouček.
Tak nasedám do toho mrňavého bobu, problémy mám se skrčením kolen téměř pod bradu, obsluha mi zapíná pás a doporučuje, abych se držela háku před sebou. Nahoru to byla paráda, naštěsti asi po padesáti metrech jsme vjeli do husté mlhy, takže jsem neviděla na to, co mne čeká. To bych asi vyskočila a šla dolů pěšky.
JEDEMEEEEEEEEEEE, objímám křečovitě synova lýtka, z hrdla po celou dobu vyluzuji ječivé zvuky, nenávidím každou zatáčku. V hloubi duše spoléhám na dobrý technický stav dráhy, ale stejně mi to je houby platné, při každém náklonu se vidím v ochranném pletivu. Napadlo mne, že díky mému hlasitému projevu nejméně polovina čekajících nadšenců dole u startu odpadne. Nestalo se, naopak. Dojíždíme, synek konečně používá nezbytnou brzdu a já stačím vnímat potlest a ovace? Ten můj upovídaný vnouček stihl během mé jízdy všem kolem něj oznámit, že ta paní, která tam v mlze tak ječí, je jeho babička Eví, které tuto jízdu dali jeho rodiče v předstihu jako dárek k sedmdesátým narozeninám. No a diváci to náležitě ocenili.
Co dodat závěrem. Díky silné nátuře jsem přežila a tak se snad té oslavy ve zdraví dožiju. Jsou to prostě moje zlatíčka.