Poprvé jsem viděla moře ve svých pětapadesáti letech. Moc jsem si od toho neslibovala. Nemůže už to být takový zážitek jako v mládí, a to jsem tedy už prošvihla. Ne, že bych nechtěla v mládí moře vidět, ale nebyly dostatečné prostředky, ani vyhovující situace. Nebýt mého syna, který mě k moři pozval, asi bych bez tohoto prožitku i umřela.
Moře ve mně ale zanechalo nezapomenutelný dojem a chtěla jsem ho za každou cenu vidět ještě jednou. Ta krásná nekonečnost, východ a západ slunce za obzorem, vzduch prosycený vůní moře, palmy, promenády, opálení a štastní lidé, klid, teplo, prostě ráj!
Od smrti steskem mě zachránil můj přítel Pavel: "Dobře, peněz sice moc nemáme, ale k moři pojedeme. Nějak už to dopadne." Dali jsme dohromady společné úspory a vyšlo to jen tak, tak. Zájezd jsem vybrala já. Jelikož jsem často četla časopis Astro, zlákala mě tam nabídka od cestovní kanceláře TOMI na ASTRO týden do Chorvatska na ostrov Pag, letovisko Madre. K tomuto pobytu ještě patřilo, že nás školení lidé seznámí s astrologií a numerologií. Zájezd tehdy stál 8000 Kč pro jednu osobu a tak řekněte, komu by se to nelíbilo.
Předem jsem si představovala krásné, modré, širé moře, zeleň, slunce, pohodlné ubytování s výhledem na tu moji velikou lásku, večery v útulné vinárničce s dobrým červeným vínem. Také jsem se těšila na tamní stravu s dostatkem ryb, zeleniny a ovoce. To bude něco pro moji linii. Slibované výlety, také zněly moc krásně. Nastalo tedy velké těšení a pakování.
Balila jsem dlouho a pečlivě. Musím si také vzít nějaké společenské šaty. Jistě tam budou nějaké taneční večery s místní hudbou. Moje zavazadlo tedy velice tloustlo, jak jsem tam přidávala určitě potřebné a nepostradatelné věci. Přítel mě sledoval shovívavě. Nechtěl mi kazit radost, a tak docela obětavě ten můj objemný vak dovlekl k autobusu. Museli jsme se nejprve dopravit z Prahy do Brna a teprve odtamtud cestovat tu strašnou spoustu hodin na určené místo.
Cesta trvala totiž osmnáct hodin a náš autobus docela zjevně už něco pamatoval. Vidina moře mi ale tu strastiplnou cestu zpříjemňovala. V mém věku není už takové cestování žádná legrace. Všechny klouby protestovaly a musela jsem je hodně přemlouvat, aby cestu vydržely. Výsledek ale určitě všechny útrapy smaže. Nemohla jsem se toho svého vytouženého moře dočkat.
Když už jsme se měli blížit k závěrečnému cíli, mé vykulené, unavené oči začaly hledat moře. Ale co to je??? Najednou je v celém autobuse nezvyklé ticho. Asi totiž nežasnu sama. Moře tady je, ale moře kamení a daleké, široké pouště. Neuneslo nás snad UFO na nějakou jinou planetu? Když se štípnu, zjistím, že se mi to nezdá. Nikde zeleň, nikde živáčka. Pustina. Občas ohraničený pozemek kamennou zídkou. Na co zeď, vždyť o takový pozemek jistě nikdo nestojí.
Když se objevil kousek zeleně, celý autobus toužil, aby tato cesta končila alespoň tam. Když jsme však touto pouští jeli asi hodinu, všichni začali propadat depresi. Nikdo nic neříkal. Bylo to tiché zoufalství strnulých a paralyzovaných lidí.
Najednou po velice dlouhé době zastavujeme a ozve se: "Vystupte, jsme na místě!" Vykřikla jsem: "Já chci domů, mně se tady nelíbí!" a někdo mi odpověděl, že mu mluvím z duše. Jako omámení jsme začali vystupovat. Dole pod námi bylo několik domků a nějaký záliv, který vypadal jako jezero v lomu obklopené skálou. Ale v žádném případě se to nepodobovalo moři, které jsem chtěla vidět.
(pokračování příště)