Stále jsem poskakoval po kuchyni jako moje sestřička, která vypadala jako moje dvojče. Také byla černá s dlouhými chlupy, také měla pod bradou bílou náprsenku, která přecházela z každé strany k sobě jakoby do předního oblouku a nad každým okem byla bílá skvrnka, která nám dodávala vzhled přemýšlení.
Naši rodiče běhali s ostatními psy někde na dvorku. Maminka, byla na rozdíl od nás sněhově bílá, kdežto tatínkovi jsme asi vypadli z oka, jak jsme se mu podobali. Netušili jsme, proč jsme oba v kuchyni a nevěnujeme se obvyklému honění a lítání s ostatními. Ale za pár minut, jsme to už věděli. Do místnosti vešla nějaká cizí paní a pozdravila se s naší paničkou a pánem. Vysvětlila, proč jede později, než slíbila a pak už věnovala pozornost jen nám dvěma. Nevím proč, ale oba jsme tušili zásadní okamžik v našem životě a tak jsme si sedli k sobě, přitisknuti jeden k druhému s nakloněnými hlavičkami. Příchozí paní byla pohledem na nás dva přímo hypnotizována. Naše paní jí vysvětlovala, že já jsem pes, kdežto vedle mě sedící pejsek, že je slečna. Tato paní se měla rozhodnout, kterého z nás si odveze sebou do nového domova.
Jako bych tušil, jak je důležité se předvést, začal jsem být jako obvykle hodně neposedný a strkal i do mé sestřičky, která seděla jako přibitá a prohlížela si novou paní. Bylo vidět, že nové paní dělá velké problémy možnost volby. Nemohla se rozhodnout, kterého z nás si odveze. Mě se ale fakt začínala líbit. Zdála se mi laskavá a já najednou zatoužil abych to byl já, koho si odveze. Tropil jsem nejrůznější kousky a stále někam pobíhal. Viděl jsem, že se to nové paní líbí. Nakonec se rozhodla, že prý to budu já, koho si vezme. Líbila se jí moje živost. Dostala od mých pánů v lahvi granulky – než si pro mě něco sežene.
Vzala mě do dlaně, rozloučila se a po uložení do sedadla v autě jsme odjížděli do mého nového domova. Protože jsme jeli ale dlouho a já jsem ještě neuměl své paní říct, že musím na záchod, tiše jsem ležel a na to co mám pod sebou se přišlo, až když jsme byli na místě. Raději jsem ani nechtěl otevřít oči, co na to paní bude říkat. Hrozně jsem se styděl. Moje paní se ale zachovala noblesně. Komentovala to jen slovy, že jsem ještě mrně, které se to teprve musí naučit. Když mě odnášela do domu, viděl jsem, že okolí je tady moc pěkné. Všude byla samá zeleň a stromy a já si uvědomoval, že až se naučím zvedat nožičku, budu mít hodně práce se značkováním svého rajonu. Paní mě dlouho nesla do schodů, protože při mé výšce bych nikdy po nich vyběhnout nemohl. Jsem čivavka a moje současná váha 40 deka mluvila za vše. Vešel jsem se paní do dlaně.
Po otevření bytu jsem uviděl, že mi paní připravila košík, který byl vystlaný měkoučkým polštářkem. Opatrně mě do něho položila a řekla mi: „tak, teď tu už budeme bydlet dva!“ Jak já byl šťastný, že mám už svůj domov a paničku! Začal jsem s prohlídkou nového domova. V předsíni měla panička dvoje boty, zdály se mi ale dost nepřístupné. I když bylo léto a byly to jen boty letní, měly vysokou podrážku a já se musel hodně natáhnout, abych viděl co je uvnitř. Nebylo tam nic, jen byly cítit paničkou a já zatoužil do té boty vlézt. Nějak jsem se odrazil od země a vsunul se dovnitř. Moc se mi tam líbilo a řekl jsem si, že musím boty vyzkoušet později na delší dobu, třeba na noční spaní.
Příští den si mě panička chvíli nevšímala a tak jsem se zase soustředil na boty v předsíni. Při jejich prohlížení jsem se ale tak unavil, že jsem se svezl po zádech do boty a tam jsem usnul. Když jsem se probral, viděl jsem, že moje zadní nožičky jsou ještě na zemi, zatím co zády a hlavou jsem v té botě spal. Nade mnou stála usmívající se panička s fotoaparátem a viděl jsem, že jsem byl středem jejího zájmu a všechno si zdokumentovala. Z boty mě opatrně vyzvedla a postavila na nohy. To jsem byl rád, protože by mě asi dalo hodně práce, než bych se z toho dostal. Nikdy jsem ale neměl chuť boty mé paničky ničit, jak to často dělají neinteligentní psi.
Odpočatý jsem začal poskakovat po kuchyni. Protože jsem opravdu malý, všude jsem se vešel a všechno mohl prohlédnout. Večer, když se moje paní rozhodovala jít spát, svlékala své svršky a ukládala na židli. Pak odešla do koupelny a to byla moje chvíle. To, co viselo ze židle dolů jsem rychle uchopil a táhnul si do košíku. Dalo mi to hodně práce a stalo se mi, že se moje malé nožky zapletly do kalhotek mé paničky a tak jsem si je sám sobě podtrhl. Jindy jsem zase dosáhl na jinou součást dámského oblečení a také toužil mít ji ve svém košíku. Táhl jsem si svůj úlovek, seč mi síly stačily, jenže ten byl dvakrát delší, než moje tělo a tak se mi podařilo pod sebe vtáhnout jen část a zbytek visel přes košík na zem. V tom se panička vrátila a viděla, co jsem provedl. Začala se hrozně smát a zase můj čin skončil ve fotoaparátu a vždycky, když se k obrázku náhodou vrátí – rozesměje ji to. Vždycky, když panička opustila náš domov, začal sem si prohlížet, čím bych si ji mohl připamatovat a cítit její blízkost. Tak v mém košíku skončila různá její trička, její pantofle a na co jsem kde dosáhnul.Bylo to tak krásné, rozvalovat se na jejím oblečení, které tak krásně paničkou vonělo. Měl jsem přitom pocit, jakoby mě měla přitisknutého v náručí. Zažíval jsem tak slastné okamžiky, ale jen do té doby, než se vrátila a viděla, že se nemá do čeho přezout. Hned věděla, kolik uhodilo. Sehnula se k mému košíku a pantofle zpod mého tělíčka vytáhla. Aspoň je měla pěkně zahřáté.
O víkendu mě panička dala do auta a viděl jsem nějaké nezvyklé přípravy. Tušil jsem, že někam pojedeme a byl jsem zvědavý, kam! Moc dlouho jsme nejeli. Panička mě vzala do ruky, do druhé ruky tašku a po pár krocích jsme byli na nějaké zahradě. Pochopil sem, že tady panička tráví víkendy. Nepustila mě ale na zem do trávy, ale vzala zelenou přepravku, do které dala froté ručník a položila mě na něj. Přepravka byla dost velká, takže místa v ní bylo pro mě dost, ale já toužil zkoumat okolí a tak jsem se začal natahovat na okraj. Panička jen ledabyle koukla aby se ujistila, že nejsem schopný okraj přelézt a věnovala se zahradnickým pracím. Jenže mě to nedalo a svoje růžové bříško jsem tak dlouho natahoval a vzpíral se tlapkami, abych se přes ten okraj přehoupl, až se mi to podařilo. Začal jsem pádit nějakým směrem, jenže to netrvalo dlouho a octnul jsem se zase v přepravce. Tento poku se mi podařil ještě jednou, ale zase neúspěšně. Panička mi tentokrát vysvětlovala, že jsem tak mrňavý, že by se mi mohlo podařit vlézt pod boudu a také bych se nemusel dostat ven, proto ta přepravka. Začal jsem se těšit až vyrostu, abych mohl pročichat celou zahradu, všechny pachy, které ke mně táhly. Jenže ta představa mě tak zmohla, že jsem z nich usnul.
Začal jsem si zvykat na vodítko. Kšandy mě všelijak obepínaly, neměl jsem jen obojek, ale pro mé dlouhé chlupy jsem dostal červený postrojek. Nemohl jsem pochopit, co ode mě panička na chodníku vlastně vyžaduje. Toužil jsem utíkat na druhou stranu ulice, kde jsem cítil hezký pach, ale panička mě tím vodítkem a postrojkem vždycky dost důrazně upozornila, že nepůjdu nikam! Začal jsem se vzpírat a brzdit všemi drátky o chodník a odmítal poslušnost. Brzdil jsem celým tělíčkem, ale marnost nad marnost. Panička měla zkrátka víc síly a navíc se ke mně sklonila a při hlazení mi vysvětlovala, že nemohu lítat kam si vzpomenu, že by mi také mohlo něco zajet. To byla pro mě nová zkušenost. Uvolil jsem se zůstat tedy s paničkou na stejném chodníku, ale abych si to vynahradil přebíhal jsem stále zleva doprava a zase nazpátek. Panička nestačila přendávat vodítko z ruky do ruky a někdy jsem ji v něm také zamotal, jak jsem byl rychlý!
Když jsme potkali jinou paničku se psem, který byl na takovouhle drezúru už zvyklý, slyšel jsem, jak mé paničce řekla, že až budu starší, budu rozumnější a nebude to už žádný problém. Ještě horší bylo, když přišla zima a panička usoudila, že budu potřebovat obleček, abych nenastydl při běhání ve sněhu a mrazu. Koupila mi hezký jasně červený, který se na mých černých chlupech měl pěkně vyjímat. Jenže ouha! Červený obleček se na mě začal natahovat, nejprve na zadní nohy a pak mé přední nohy byly nacpány i do předních pouzder, hlava se mi protlačila otvorem a na zádíčkách byl zip. Cítil jsem se jako v krunýři, ale panička byla mým zjevem nadšena. Vzala mě na ruku a pádili jsme ven. Tam mě postavila na chodník. Tak jak mě postavila tak jsem zůstal. Přední i zadní nohy jsem měl od sebe a ani jsem se nepohnul.
Paní mi neustále naznačovala, že půjdeme, ale já neprojevil nejmenší snahu pohybu. Když viděla, že se nehodlám pohnout, mírně poškubla vodítkem, ale já jsem nechal nohy rovné, prkenné a vlastně jsem poskočil celý jako neohebná loutka. Procházející lidé se na mě se smíchem dívali, ale já nepovolil. Vůbec jsem nechtěl v tom červeném obalu nikam jít. Protestoval jsem! Kolem šla zrovna nějaká paní pro svoji holčičku do školy. Také se mi moc smála. Ale moje paní také nepovolila, takže jsme na tom rohu pořád oba stáli jako dvě sochy. Uplynulo asi dost času, protože ona paní se už vracela se svojí dcerou ze školy a viděla, že my tam pořád stojíme. Její veselí nebralo konce. Žádné takovéto projevy mě ale neobměkčily. Takhle jsem si už nikdy nepřál ven chodit!
Jsem malinký a pěkně vybarvený, takže jsem upoutával pozornost kolemjdoucích. Mám lidi rád a tak když mě někdo začal obdivovat, hned jsem k němu běžel a nechal se drbat. Jak já mám tohle rád a obzvlášť na zádíčkách. Skláněl jsem hlavičku až k zemi, případně si i lehnul, aby se dalo drbat všude. Bylo mi jedno, jestli zrovna ležím u louže, nebo v hromadě starého listí. Pořádně jsem si to vychutnával a po očku sledoval svoji paní. Na její poznámky, že to vypadá, jako kdyby mě doma snad nikdo nehladil, jsem nereagoval a přecházel je nezájmem. Dělal jsem to naschvál, aby viděla, jak se líbím. Jinak ale vůbec nestrpím, aby se k mé paní přiblížil nějaký jiný pes. Již z dálky se na takovou návštěvu připravuji a lehám si celým tělem na zem a vybírám nejlepší směr k útoku. Dávám všem jasně najevo, že u mé paní nemá žádný jiný pes co dělat.
Jednou jsme potkali paní s mladým bulteriérem. Byl celý bílý a zdál se mi odporný, konec konců jako každý jiný pes. Bylo ale vidět, že si se mnou chce hrát. Jeho paní se bavila s mojí paničkou a pak se obrátila i na mě a pohladila mě. Sebral jsem odvahu a když se ani jedna z těch paní nedívala, označkoval jsem si tu cizí paní jako svůj majetek, aby ten bílý drzoun viděl, kdo mě všechno patří. Nikdy jsem to ještě neudělal, ale nemohl jsem tentokrát přemoct nutkání.Moje paní se té druhé paničce omlouvala, ale ta se jen smála, že to není poprvé, co se jí to stalo. Paní se sice na mě zlobila, ale já jsem jí tím nechtěl říct, že bych ji rád vyměnil, jen jsem to udělal na vztek tomu psovi. Moje paní musí hladit jen mně a tak musím být stále ujišťován, že jsem to stále jen JÁ, kdo patří do její domácnosti. Prostě tak to vidím já!
