Klobúk, košulu, brunclek, gatě, krpce a v zimě i župicu jsem na sebe navlékal od čtrnácti let na každé vystoupení Valašského krúžku, kterého jsem byl členem.
Nejdříve to bylo pod "trenerem" prof. Kubešou, který měl v "manšaftu" hlavně tetiny kolem padesátky, kulaté až běda a chtivé tance jako koza drbání. Jejich chlapi rádi vyměnili nepřítomnost své ženy za vlastní přítomnost v hospodě a po celodenní dřině jim do tance nebylo. A právě my, ogaři v patnácti letech, jsme nahrazovali jejich absenci v Krúžku. Mladých cérek bylo díky jejich starostlivým matkám jako šafránu a tak jsme vydrželi jenom do konce měšťánky, abychom měli dobrou známku z dějepisu a zeměpisu, kteréžto předměty nás prof. Kubeša učil.
Samozřejmě vyvrcholením každého roku byla návštěva Strážnických slavností, kde jsme sice nevystupovali, ale učili se a hltali každý pohyb a každou notu. Podmínky pobytu byly pro učinkující a jejich "nohsledy" náročné. Stravování u stánků, nocleh ve vojenském stanu na slámě o nějakém honoráři nebyla ani zmínka. Dodnes známou zpěvačku valašských písní, která zpívá se skupinou Floret, jsem znal ze Vsetína, protože u nádraží prodávala v prodejně Supraphonu gramofonové desky.
Občas jsem se v prodejně zastavil a tak se není co divit, že jsme se ve Strážnici potkali a protože jsem neměl kde spát, pozvala mne do jednoho z oněch vojenských stanů a já se vyspal mezi dvacítkou nocležníků do růžova. Osud tomu chtěl, že jsem se s ní potkal před devíti lety na Vizovickém trnkobrání, kde Bolek Polívka jako Valašský Král pasoval z naší Expedice oksroN v Norsku žijícího emigranta Juhaňáka "honorovaným" konzulem Valašského království. Jarmila mne sice nepoznala /což jsem se nedivil/, ale pěkně jsme si popovídali.
A tak jsem v těch padesátých letech prozpíval, protancoval a prokecal skoro tři roky. Později jsem se k této činnosti nakrátko vrátil. Dnes, když mám volnou chvilku, pustím si Jožku Severína a mačkám slzu v oku.