Kde jsou ty časy, když jsem zkoumal svůj nový pelíšek u své nové paní, lehal si do jejich svršků, které jsem každý den stahoval do svého košíku. Pryč jsou i časy, kdy jsem při záchvatu radosti běhal úprkem dokolečka, až paní smíchy nemohla stát na nohou. Dnes už je mi víc než patnáct let a zmoudřel jsem. Už si se mnou nemůže každý dělat co chce, podle svého rozmaru to dovolím jen vyvoleným. Ze svého košíku mám přehled o tom, kdo k nám vchází a podle toho se rozhodnu buď z košíku vylézt a návštěvu přivítat, nebo se rozhodnu, že to nestojí za to.
Před nějakým časem k paničce začal chodit jeden mladý muž. Když přišel poprvé, hned jsem šel prověřit, co je to zač. Dovolil jsem mu, aby mě drbal na stehýnkách a za ouškama. Hned jsem mu dal ale najevo, že pokud do mojí domácnosti chce mít přístup, musí se vždycky vykoupit a cena je nejméně dva piškoty. Přesto, že doma vlastně vůbec neštěkám, na něj jsem začal štěkat hned! Musí mu být přece jasné co si u nás může dovolit. Hlavní článkem domácnosti je moje paní, pak jsem JÁ a když mu dovolíme, tak bude i on.
Zdá se, že mladý muž to pochopil a hned jsem měl dva piškoty na zemi. Viděl jsem, jak se na mě se zalíbením dívá a paničce řekl, jaký jsem úžasný pes a že se mu moc líbím. Mám prý jemnou srst a roztomilý malinký čumáček a že by mně rád vzal na klín a hladil. No je jasné, že mám malý čumáček, jsem přece čivava. Jsem černý a nad každým okem mám bílou skvrnku a pod čumáčkem bílou náprsenku. Také v ocásku mám bílý pruh a jsem na něj pyšný. Vždycky hodím ocásek pěkně nahoru obloukem na zádíčka. Ale chovat a mazlit se s nikým nechci! Také jsem nikdy nepochopil, co bych měl dělat s malými hračkami, které mi paní občas koupila. Hned jsem pochopil, že je hračka moje, vzal si ji do košíku a hlídal ji. Ale abych vyžadoval hraní ve formě házení a přinášení těch hraček, to mě ani nenapadlo. Paní se o to kdysi pokoušela. Zvláště na zahradě mi hodila malou oranžovou činku, která byla dobře v trávě vidět a myslela si, že ji přinesu zpátky. Někdy jsem se na ni zašel podívat, stál u ní a oba jsme čekali. Paní asi v naději že ji přinesu zpátky a já nevěřícně doufal, že už ji příště nehodí! Pochopil jsem, že z toho nic nebudu mít, maximálně bych mohl být udýchaný a to přece za to nestojí.
Teď už mi podobné věci ani nezajímají. Bylo mi už 15 let a tak teď už rád hodně spím a když mám někde být delší dobu, začnou se mi klížit oči a po ničem tak netoužím, jako po spaní. Jezdím s paní a s tím mladým stále na zahradu, ale jen se po ní rozvážně pohybuji, pomalu chodím za svou paní a kontroluji, co právě dělá. Pak se někde schoulím do trávy a spím. Vzbudí mě jen štěkání sousedního psa. Má silný hlas, který se všude rozléhá. To mě vždycky vzbudí a rozčílí. Zřejmě si myslí, že mu okolo všechno patří a tak mu patřičně také odpovím. Na zahradě, když je tam panička dlouho je pro mě nuda. Nikde žádné cizí pachy psů, které bych mohl opravit svým značkováním, nikde žádné fenky, po kterých jsou v trávě nádherné a voňavé značky. Rád si ale chodím skrz plot prohlížet slepice, které jsou vedle. Jak někoho zahlédnou, všechny letí jak šílené k plotu v naději, že zase budou žrát! Jsou to omezení tvorové, tak je občas vyštěkávám. Jednou když jsme odcházeli ze zahrady, tak k nám najednou přiběhl nějaký velký černý pes a to je chvíle pro mě. Nikdo se přece k nám nesmí přiblížit. Začal jsem výhružně štěkat a cenit zuby a celkově jsem zaujal bojovné postavení. Pes se mě ale tak lekl, že vyskočil do výšky, prudce se otočil a zmizel. Pochopil to!
Známý mé paničky se mnou často chodí ven, aby panička nemusela chodit se mnou 4 patra bez výtahu. Dolů bych ani po schodech sám chodit nemohl, ale nahoru jsem to zvládal bravurně, jenže teď už mám někdy s nohama problém a nemám tolik síly abych vyskákal až nahoru. Panička mě tedy začala nosit i do schodů, ale někdy to je problém, když má panička ještě nákup. Proto jsem tedy rád, když jde se mnou on a snesu ho, protože on mě vynáší vždycky nahoru. Venku ho ale bezohledně proženu. Prolézám keře, obíhám stromy a on mě musí následovat. Tohle bych si s paničkou nedovolil, Ale jeho jako pána neberu! Když přijdeme domů a já vím, že vždycky od paničky dostávám dva piškoty, tak chci, aby mi je také dal. Jenže on to ze začátku nějak nechápal a tak jsem si to začal vymáhat štěkáním, ikdyž jindy doma neštěkám. Na něj ale štěkám vždycky. Pokud si v koupelně dlouho myje ruce, jdu se radši kouknout, jestli se někde neskrývá, abych o piškoty nepřišel. Čekám a když odchází, honem spěchám jako první aby trefil ke skříňce, kde panička piškoty má. Pak si je náležitě vychutnám a už nestrpím, aby se mi nakláněl do košíku, nebo mě z něj tahal ven. Vždycky na něj začnu vrčet, aby ho to odradilo. Byl bych nejradši, kdyby sem nechodil. Předtím si panička povídala jen se mnou. Ale nějak to na to nevypadá, že by sem přestal docházet. A tak jsem začal svoje pocity dávat najevo agresivněji. Když si šli večer lehnout a omylem nezavřeli dveře do pokoje šel jsem se tam podívat. Teď do pokoje nerad chodím. Když mi ve dne panička volá a chce, abych k ní přišel, nechce se mi tam jít. Je tam nová velká sedačka a její vůně mi není příjemná. Také nový světlý koberec mě odrazuje. V noci to bylo ale jiné, šel jsem do pokoje cíleně. Pomstít se tomu mladému. Omrknul jsem že spí a šel až za rozložené spaní a za hlavou toho mladého jsem vykonal hmotnou potřebu, ale aby toho nebylo málo, další jsem se rozhodnul udělat ještě pod okno přes šňůru.
Za pár týdnů jsem udělal další protest v kuchyni. Když ten mladý vstal do práce a paní ještě spala, uviděl, co jsem zase provedl. Nemohl si dovolit mě kárat, ale také bych si z toho nic nedělal. Rozvalil jsem se v košíku na zádíčka a po očku pozoroval, jak to uklízí, aby paní ráno neměla problémy. Ta se o mém prohřešku dozvěděla až večer, takže také na trestání už bylo pozdě. Jenže jak jsem zjistil, ničeho jsem tím nedosáhnul.
Využívám ale každé příležitosti, abych mu dal najevo, že ho v naší domácnosti jen trpím. Paní jednou udělala k večeři chlebíčky. Když si na nich pochutnávali, tomu mladému jeden upadl pod stůl. Neváhal jsem ani vteřinu, vylítnul jsem z košíku a chlebíček ukořistil. On se se mnou ale o ten chlebíček začal přetahovat, jako kdyby si na něm ještě chtěl pochutnat! Houska se protrhla, ale plátek šunky vydržel, tak ten jsem si do košíku vtahnul a nepustil! V době oběda také v košíku nevydržím. Láká mě ta krásná vůně, která se vznáší kuchyní a nemohu se už dočkat, až paní s mladým zasedne k obědu. Opatrně z boku přijdu k paní a fascinuji ji svým pohledem. Když se ale naše pohledy setkají, uhnu hlavou, jako bych ji vůbec nesledoval a o nic mi nešlo. Pak se pomalu přesunu k tomu mladému a vymáhám si od něho něco dobrého. Tak u nás probíhá každé jídlo.
Před nedávnem moje paní navštívila kurz masáže pro psy, protože měla dojem, že se naučí masírovat mi moje zádíčka a nohy a tím se zlepší můj zdravotní stav. Vzala mě sebou a já zjistil, že tam nejsem sám. I ostatní paní vzali sebou své miláčky aby se na nich masáž naučili. Tak tam byla jedna velká moc hodná fenka, která si hleděla jen své paní a ostatní psi ji nezajímali. Jenže další paní sebou měla o málo většího psa než jsem já. Byl neustále v pohybu a neustále na tuto fenku dorážel. Paní z něj byla už opravdu unavená. Nenechal si říct a stále se snažil k té fence dostat a když mu to nešlo, začal kňučet a nebyl k utišení. Pokud jsme byli venku, moc to nevadilo, ale když jsme přišli do místnosti, kňučení už obtěžovalo i ostatní. Jeho paní se tedy rozhodla psa uvázat na chodbě. Jenže nepřestal ani tam, napínal šňůru svého vodítka div se neudusil a k tomu přidával to kňučení. Už jsem toho měl také dost, vyběhl jsem tedy na chodbu a z bezpečné vzdálenosti aby mě nemohl kousnout jsem se vztyčenou hlavou několikrát štěkl aby věděl, že už toho mají všichni dost a aby zavřel svoji tlamu!
Tak plyne můj život v simbioze s mou paní a trpěným dalším návštěvníkem. Až budu mít zase potřebu vyprávět vám o svých zážitcích – udělám to…
První část příběhu jak to vidím já najdete zde.
