Tenkrát jsme seděli (tedy ze začátku spíš stáli - bylo jako vždy narváno) ve vinárně Blatnička v Michalské ulici. Znáte ji? Já už nyní moc ne, ale tehdy to byl jeden z mála pražských podniků, kam byli ochotni jihomoraváci dodávat pražákům jakž takž slušná vína.
Pokud se dobře pamatuji, společnost čtyřicátníků čítala asi pět partnerských párů, v té době patřičně zajištěných v podmínkách reálného socialismu. Na víno v pátek po práci měli. Co bylo pro nás důležité a společné – všichni byli něčí spolužáci z nějaké školy, všichni se znali, nikdo nebyl práskač a nikdo nemusel komunisty.
Právě jsme dali do placu třetí džbánek modrého rulandského (to tam bylo bezkonkurenčně nejlepší), když přiběhl asi dvacetiletý mladík se zakrváceným obličejem a na celé kolo zařval: „Na Národní mlátí studenty! Do krve! Pojďte nám pomoct!!!“
Vyrazili jsme hned. Jen moje partnerka coby lékařka se zdržela, aby toho studenta ošetřila. Džbánek vína zůstal převrhnutý, poléval zmačkané stokoruny (ty pěkně zelené s Klementem Gottwaldem – vzpomínáte?), které jsme nechali na stole.
Na Národní to bylo jen pár desítek metrů. Jenže Perlovka byla zahrazená antonem VB, v ulici Na můstku stojí těžkooděnci se štíty. Poprvé v životě vidím ty bílé helmy.
Tak to rychle oběhneme – Skořepkou a vylezeme Na Perštýně. Ouha. Perštýn je zablokovaný. Je tady obrovská zácpa, slyšíme křik a rány, je jasné, že na Národní se děje něco hrozného. Ale není možné zjistit, co.
Obrovský chaos, všichni jsme se ztratili. Nemám u sebe partnerku ani kamarády. Mám jenom plán: projdu v klidu Bartolomějskou ulicí. Pověstnou základnou totalitních fízlů.
Povedlo se, pod svícnem je největší tma. Bartolomějská je plná aut VB, ale příslušníci mne kupodivu nezastavují. Jdu relativně klidným krokem, podle načtených detektivek se neotáčím a zabočuji doleva do ulice Karoliny Světlé. Tady je docela volno. Jsem konečně na Národní třídě!
Jenže je pozdě. Už je prakticky po všem. Zmlácení studenti se plouží domů a na koleje. Když se jednoho z nich zastanu a pokusím ho podepřít, jsem odměněn velkým bílým pendrekem po zádech. Nic moc. Dostal jsem jen jednu, zatímco můj kamarád z Blatničky třicet, od té doby kulhá a dnes je v invalidním důchodu.
Prostě jsem si na 17. listopad jenom sáhl. Nejsem hrdina, ale stačí mi, že jsem byl nablízku.
Teď, v pondělí, po 25 letech, budu na Národní třídě zase. O dost starší i zkušenější. Vzpomenu na Václava Havla, jako na mého nejlepšího prezidenta, kterého pamatuji. A vyjádřím naprosto rezolutní nesouhlas s prezidentem současným, kterého si vážit nemohu.
Tak proto po pětadvaceti letech budu 17. listopadu na Národní.