Věříte na skřítky? Já ano, už jsem tady o jednom taky psala. Ale tenhle skřítek žije v lese, já ho viděla. Seděl zrovna na pařízku a povídal si s vílou Majdalénkou. Byli tak zabraní do hovoru, že si mne vůbec nevšimli a tak mi umožnili, abych si je tajně vyfotila. Není to zrovna kvalitní snímek, já vím. Ale jinak to nešlo, musela jsem fotit z dálky, aby mne nezpozorovali.
A o tomhle skřítkovi a Majdalénce já budu občas povídat pohádku svému vnoučkovi Honzíkovi.
To jednou do lesa přišla velká vichřice. Vítr fičel, stromy se ohýbaly a ve vzduchu kroužilo otrhané listí. Ze statné borovice se ulomila větev a spadla pod strom, do hustého borůvčí.
Když přišlo ráno, vítr se utišil, z pod mraků vykouklo sluníčko a smálo se na krajinu pod sebou. Hromada větví na zemi pod starou borovicí se zachvěla, pak ještě jednou a pak z ní vykoukla hlavička. Zamrkala očkama, kupka se znovu otřásla a vylezl z pod ní skřítek. Rozcuchaný, vykulený, modrý od borůvek. Poskočil si na zelené travičce, vytřepal z vlasů jehličí a rozhlédl se.
"Haló, je tu někdo?"
"Haló," zavolalo mu to zpět. Že by ozvěna? Někde v koruně zacvrlikal ptáček, ale jinak bylo ticho.
Skřítek to zkusil znovu:
"Halóó!!"
"Halóó," ozvalo se mu zpět. Skřítek zesmutněl. Byl sám v lese, nikoho tu neznal, měl hlad a bylo mu zima. Otřel si mokré tváře a pak zkusil znova zavolat.
"Haló, je tu někdo?"
"No tady, vždyť na tebe volám. Pomoz mi přece!!"
Skřítek se rozhlédl, ale nikde nikoho neviděl.
"Kde jsi?" zeptal se.
"Tady, za pařízkem," zavolal tenký hlásek. Skřítek se honem rozběhl na pomoc. Za pařezem, zachycená za sukýnku na součku, visela malá lesní víla. Skřítek jí šetrně, aby ji snad nepotrhal ještě víc, pomohl vymotat sukýnku, postavil ji do mechu a pak se představil:
"Jmenuji se Borýsek," a dvorně se uklonil.
"Já jsem Majdalénka," usmála se na něho víla. "A kde jsi se tady vzal?"
"Šel jsem do světa. Chtěl jsem přespat tady, na borovici v ptačím hnízdě, a jak byl ten velký vítr, sfouklo mne to dolů, sem, do borůvek."
"Máš modrý nos," zasmála se víla Majdalénka.
"Pojď, půjdeme ke mně do domečku, umyješ se," vzala Borýska za ruku a chtěla se rozběhnut po louce. Ale sotva udělala první krok, vykřikla:"
"Au, to to bolí," a v očích se jí ukázala slzička.
"Asi jsem si poranila nožičku," a ukázala Borýskovi velkou modřinu na kotníku.
Borýsek se zamyslil a pak se poškrabal za uchem:"Co budeme dělat? Je tvoje chaloupka daleko?"
"No, kousek víš? Támhle, za tím velkým bukem je malá břízka, v ní mám já domeček."
"No dobře, tak já tě tam zkusím donést," rozhodl se Borýsek. Vzal Majdalénku do náruče, udělal pár krůčků a zakopl o kamínek.
"Ouvej," vykřikla znovu Majdalénka a zase se jí v hlase zachvěly slzičky: "Nožička bolí."
"Copak se vám stalo?" zeptal se někdo za Borýskovými zády. Borýsek, celý zadýchaný snahou neupustit Majdalénku na zem, se otočil. Za ním stál srneček Tonda, takový větší srnčí kluk.
"Majdalénku bolí nožička, pomoz mi dostat ji do domečku," poprosil ho Borýsek. Srneček poposkočil, bokem se natočil ke skřítkovi a vybídl ho:
"Posaď mi Majdalénku na záda, vím, kde má domeček, zanesu ji tam."
A srneček Tonda pak opatrně kráčel a Majdalénka se pořádně držela jeho krátké srsti na hřbětě. Borýsek poskakoval kolem nich a starostlivě upozorňoval, kde je jaká spadlá větev, aby Tonda taky nezakopl a Majdalénku nezabolela nožička.
Doma ji posadili na židli a nožičku pěkně ovázali. A Majdalénka se na ně usmála, hezky jim poděkovala, že se o ni tak postarali a nabídla jim čaj z borůvkového listí a borůvkový koláč. Jejda, to byla dobrota.
A tak se z nich stali kamarádi.
