Prohlížím fotky ze starých časů a všechny zavánějí nostalgií. Probouzejí vzpomínky i dojetí. Zaznamenávají čas, čas, čas...Je tu tolik příběhů, které za černobílou fasádou skrývají pestrobarevnou mozaiku okamžiků štěstí, slz, vášní i radostí. Ale také smutku, nesnází i hořkosti. Prostě lidský život.
Za parádními fotografiemi, které zvěčňují to významné manželské "ano", je obsaženo vše. Láska je stvrzena polibkem, potvrzena podpisem, uzavřena do obroučky snubního prstýnku. Ale láska se nemůže spoutat ani vynutit. Chce být volná, svobodná a nespoutaná. Podaří se jí to? Ze svatebních fotografií dýchne štěstí a odhodlání těch dvou to dokázat. Ještě nevědí, jak budou naplňovat to "v dobrém i zlém". Čas je prověří.
Mé babičce s dědou se to přes veškerá úskalí nelehkého života podařilo. Nerozdělila je naštěstí ani jedna ze světovývh válek. A co horšího se může v jednom životě lidském přihodit? Vychovali dvě dcery, láskyplně se starali o vnuky a smrt je rozdělila jen nakrátko po 50 létech společného života. Jedna z jejích dcer se stala mou maminkou.
Ženich, můj tatínek, se dívá s obdivem na svou mladou krasavici v bílém. Mladý inženýr je odhodlán splnit svůj manželský slib do puntíku. Z pohledu dcery mohu říct, že to "v dobrém i zlém" bylo na jejich životní pouti
v rovnováze, kterou závratně a velmi nečekaně narušila maminčina nemoc, z níž už nebylo návratu. I tak je vzdán hold třicetiletému svazku, který se vydařil.
Manželovi rodiče, moji tchýňka a tchán, si ve svatebním kočáře odvezli své "ano" těžce vybojované, snad i vymodlené. Ano, on synek z "gruntu", ona "jen" z domečku, dcera provaznice, neměli mezi příbuzenstvem pochopení. Mladá nevěsta si musela místo v rodině, zvláště mezi sestrami svého nového muže, těžce hájit. Bratři, jako muži, byli shovívavější, tím spíš, že nevěsta byla pěkná, mladá a pracovitá. Brzy se zakulatila, přivedla na svět dva čiperné syny a jeden z nich, mladší Jan, se stal už ve svých 22 letech mým vysněným mužem.
Pro obojí rodiče, kteří nás, jak už to bývá, měli za "děti" i po čtyřleté známosti, nebylo snadné "dát nám požehnání". Chtěli především, abychom dostudovali a sňatek spojovali s příchodem potomka na svět. Mile jsme je překvapili. Dostudovali jsme a potomka, ak to tenkrát začalo být v módě, jsme si "naplánovali" až po studiích.
Z naší trošku rozverné fotografie čiší radost, hravost a především zamilovanost, která, ale to my zatím nevíme, nabude v průběhu let jiných podob, ačkoliv zrnko zůstane navždycky zaseto. Prožijeme si vedle dobrého i to zlé, jinak to v těsném svazku po dobu 40 let ani není možné. A rozdělí nás opravdu až ta smrt, která přichází týden před 41. výročím svatby jako vysvobození z nemohoucnosti těla. To "cosi" zůstává natrvalo. V hlavě, v srdci, v duši...
Zbývají dvě fotografie. Naši sourozenci. V očích mého brášky a jeho zbrusu nové ženy čtu otázku: "Vydrží nám to?" Moji milí, vydrží! Nemusí to být vždy procházka růžovou zahradou, důležitý je základ. A ten tu je a trvá po 40 let!
Švagr se švagrovou, odhodlaní novopečení lékaři. Při oboustranné péči jim vydrží po léta zdraví těla i ducha. Jsou přece profesionálové. Po 43 letech zvládnou společně náročnou údržbu domu se zahradou, své pacienty, vnuky i sami sebe se svými bláznivými cestovatelskými nápady.
Naši potomkové si už teď nad našimi svatebními fotografiemi mohou zanotovat: "Když si náš dědeček babičku bral..."
Jsem stále mladá, moderní babička, a tak tento nápěv zaměním za jiný: "Jsme časem kalený šrouby a matice... ". A jdu si pustit "na plné pecky" Mandrage.
| Zapátrejte ve svých albech, vyberte ty nejkrásnější fotografie a sestavte z nich svůj "Retropříběh". Tři nejzajímavější retropříběhy oceníme velkokapacitními flashdisky. Pravidla soutěže s názvem "Můj retropříběh" najdete zde. |
