Je tomu už dávno, co se mi tato příhoda stala, ale zase ne tak dávno, aby se mi kolikrát nevybavovala jako noční můra. Zvláště teď v době, kdy se ne zrovna mile hovoří o našem zdravotnictví. Tak tedy…
Jsou děti, které jsou náchylné k nemocem, a postihne je choroba ofouknutím větříku. Mezi takové v žádném případě náš syn Petr nepatřil. Byl dítětem otužilým, neznala jsem, co je to rýma, kašel, angína. Přesto ale zase tak výjimečným nebyl. Jednou ročně, zvláště v podzimním, sychravém období, si svoji nemocenskou dávku vybíral, kdy mu podnebí této roční doby dráždilo průdušky takovou silou, že jsme měli obavy, aby se nezadusil. Byl vždy tak fyzicky zesláblý, že se dusivému kašli ani nemohl bránit. Vždyť mu byly teprve 3 roky!
Jednou se jeho stav natolik zhoršil, že musel být hospitalizován v nemocnici a dokonce se z toho vyklubal zápal plic. Byli jsme rádi, že bude pod dohledem odborné péče. Pocházím z lékařské rodiny a na dětské oddělení zdejší nemocnice jsem přicházela jako „domácí“ a všichni lékaři mě, i mou rodinu, velmi dobře znali. Léčení probíhalo vcelku dobře a po 10 dnech jsme si Petra odváželi domů, ale přesto nám bylo řečeno, že při jakémkoliv dalším problému, či zhoršení průdušek, máme přijet.
Uběhl asi měsíc a opakované problémy se dostavily. Nejhorší to bylo v noci. Byli jsme bezradní a on kašlem tak vysílený, že jen ležel a nemohl se opět ani obrátit. Rozhodli jsme se, že opět tedy pojedeme do nemocnice, tak jak nám bylo tehdy sděleno Bylo to asi kolem 3 hodiny ráno, když sepisovali formulář k příjmu a my při odchodu ještě viděli, jak jeho bezvládné a unavené tělíčko odnášejí na přidělený pokoj.
Po návratu domů jsme toho už moc nenaspali, hlavou se nám honily všelijaké myšlenky a taky jsme museli do práce. Okolo 7 hodiny ráno zvonil telefon. Zvedla jsem sluchátko a na druhém konci telefonního drátu mi paní monotónním hlasem oznámila, zda-li mi může nadiktovat znění telegramu a který nám vhodí do schránky. Honem jsem začala přemýšlet, kdo by nám sděloval tak důležité zprávy, když využil telegraf.
Paní začala diktovat a já hned po prvních, úvodních slovech začala mít jasno, kdo píše. Znění telegramu bylo takové: OKAMZITE SE DOSTAVTE NA DETSKE ODDELENI HODONINSKE NEMOCNICE
Jako v mrákotách jsem si text vyslechla, snad ani nepoděkovala a po položení sluchátka jsem obratem vytáčela manželovo číslo, abych mu to sdělila. V ten moment nám bylo oběma jasné, co se událo a při jakých příležitostech se zasílají rodině telegramy tohoto znění.
Naše tehdejší jízda autem by v dnešním bodovém systému znamenala ztrátu všech „kytiček“, protože jsme jeli jako o život. Ono o něj vlastně taky šlo. K oddělení jsme dorazili poklusem a na prvního odchyceného lékaře, jsem zaútočila otázkou s vyděšeným pohledem v očích: „Proboha, co se stalo?“
On se na mě podíval a já měla v ten moment pocit, že se domníval, že mě pustili z nějakého ústavu. Nechápavě na mě zíral a vlastně až v kanceláři, kam si nás pozval, jsme se dozvěděli, co bylo důvodem k odeslání telegramu s takovým zněním.
Úplně klidným hlasem nám bylo sděleno: „Vždyť jste při přijmu neuvedli rodné číslo syna, a to my přece potřebujeme do dokumentace pacienta. To jistě chápete.“
Rodné číslo - těchto několik čísel! To bylo tedy důvodem k zaslání telegramu a my přitom už mysleli na nejhorší. Ano, bylo to chybějící rodné číslo, ale ono se dalo zjistit v protokolu nedávné hospitalizace, ale to by se muselo údajně hledat v archivu. Asi tuto telegrafickou cestu k získání oné informace považovali za mnohem rychlejší. Když jsem mluvila s lékařem, který je mimo jiné našim známým o celé této nepříjemné záležitosti, bylo mi sděleno, že to tak dělají běžně. To je na silné povahy však až dost.
Nejen nyní, ale i v době totalitní, obsahuje dotazník k příjmu tolik zbytečných údajů. Ale každopádně jednou rubrikou je telefonní číslo. A jak postupovat, znáte-li tuto indicii, snad není pro vysokoškoláka problémem.
I když byl průběh povídání nervní, všechno dobře dopadlo a dnes, po více jak 30 letech se tomu již jen a jen divím. A v tichosti se taky ujišťuji, že vlastně se to naše zdravotnictví ani trošku nezměnilo. Srovnáváme zdravotnictví u nás se zahraničním, srovnáváme ceny léků, ceny léčebných pobytů v nemocnicích či lázeňských objektech. Ale že by se mělo přihlížet hlavně k přístupu lékařů k nemocným, které je od těch v zahraničí nesrovnatelným, tím se nikdo už nezatěžuje. Prostě se rozhodlo, že finanční schodky naší republiky se budou „léčit“ i tady. Vždyť každý z nás chce být zdravý a na rozdíl od jiných kategorií, na svém zdraví nikdo „škudlit“ nebude. Bohužel, ale jsou a budou tací lidé, kteří nebudou mít peníze nejen na jiné a důležité věci k životu potřebné, tak ani ne na to, aby si kupovali to nejdůležitější – své zdraví.
