Retropříběh: od ojetiny k veteránu

Z prvního snímku stařičkého fotoalba na mne vykouklo malé děvčátko v kočárku. Samozřejmě, že si nemohu pamatovat, v čem mě jako malou vozili. Bylo mi to úplně jedno. Vím jen, že to bylo první vozidlo mého života. Řečeno současnou mluvou, šlo o ojetinu.

Předešlým jezdcem této „formule“ už byla rok před tím moje sestra Eva. Ta prý navíc strašně ráda vozila všechny kočárky. Evě se jednou povedlo ho postavit ve svahu a on se jednoduše rozjel s kopce dolů. To pak byla mela. Skončila jsem prý v potůčku. Kočár se zastavil o bahno na dně, a já jsem si uvnitř spokojeně ležela dál. Už tehdy pravděpodobně vznikla moje obliba k rychlé jízdě.

Dalším vozidlem v naší rodině byl nový motocykl. Tatínek na něj byl patřičně pyšný. Ale dříve, než mohl pořídit nějaký snímek, tak mu ho stačili zloději ukrást. To bylo v padesátých letech. Na jiné vozidlo se pak až do konce svého života nezmohl. Vrátil se ke stařičkému kolu, na němž jsme se později učily jezdit já i moje sestra. Fotodokumentace chybí. Tatínek zřejmě usoudil, že to kolo opravdu žádná chlouba není, tak ho nefotil.

Úplně zvláštní kapitolou bývaly prázdniny u babičky. Tam byl pes jménem Alík, s kterým jsme prováděly psí kusy. Nechal si od nás holek líbit kdeco. Z hadříků a provázků, nalezených na půdě, jsme svázaly jakýsi postroj pro Alíka a za něj jsme připojily menší krabici, naplněnou „zbožím“ jako do obchodu. Oblíbená hra na dodavatele a prodavače mohla začít. Pes utíkal po dlážděném dvorku, za ním poskakovala krabice s takovým rámusem, až se slepice otáčely a husy marně natahovaly svoje krky. My jsme byly každá na jednom konci dlouhého dvorku a tento neobvyklý „dopravní prostředek“ jsme plnily, a na opačné straně zase vyprazdňovaly. Naše počínání bylo často dospělým utajené, to nesměl nikdo vidět, natož pak fotit. Přikládám aspoň obrázek tehdejší naší rodiny s psím miláčkem a taky babičku s dědečkem před jejich pekařstvím s malým krámkem (odsud vycházela inspirace k našim hrám např. na prodavače).

Později jsem pak vídala auta, traktory, ale nejvíce se mi líbili tažní koně. Když jel známý vozka okolo, tak jsem směla naskočit na valník a nechat se kousek svézt. Na větší fotce u radnice právě milovaní koně projíždějí.
K dalšímu vozidlu jsem přišla až po svatbě. Ušetřili jsme si a s přispěním manželových rodičů jsme koupili vytoužené nové auto značky Škoda 100.  S ním jsme podnikali četné výlety.

Když se nám pak narodily děti, jezdili jsme i s nimi. Historie se opakovala. Prvorozený syn Robert dostal nový kočár. O rok mladší dcera už jezdila v ojetině po bráchovi. Nebyl problém kočárek naložit na střechu auta a už jsme si to frčeli na výlet do přírody, nebo na návštěvu k babičce (mojí matce a jejímu novému druhovi, jehož jsem směla nazývat dědou. Byl to pohádkový dědeček). Jezdili jsme dokonce s dětmi i s kočárkem stanovat, což dokumentuje další snímek, kde vykukuji ze stanu a v kočárku sedí naše Michaela, zvaná Míša.

Stále stejná a jediná Škodovka nám vydržela sloužit celých 40 let, až se z ní stal veterán!!!