Myslíte, že by vás mohlo zajímat číst něco o motorkách? Počkejte, prosím, ještě s odpovědí,ať už s jakoukoli. Ještě vám taky prozradím, že to nebude o motorkách ledajakých! Povím vám, jak se stalo, že jsem si vůbec dovolila použít tento titulek k mému povídání.
Když jsem již před mnoha lety byla pozvána k bratrovi na návštěvu do Švýcarska, obdivovala jsem tam mnoho věcí, které u nás ještě v tehdejší době byly nevšední. Hlavně mě zaujal krásný, mohutný, nablýskaný a už od pohledu jistě značně těžký motocykl, který zabíral podstatně větší část garáže. Chodila jsem kolem něho, doslova, jako okolo něčeho vzácného. I on si byl jistě své majestátnosti vědom.
Na takovém se proháněly americké hvězdy ve filmech, které jsem vídávala v kině. Jeho jméno: HARLEY – DAVIDSON.
Ó, jak jsem toužila se na něm svézt! A ne jen kolem něj přešlapovat v němém úžasu a zvědavě ho okukovat! Bohužel, ale k projížďce nedošlo.
Jistě mi to nebudete věřit, tak jako jsem tomu nemohla ani já uvěřit, ale vloni se mi mé, tehdy tajné tajné přání, splnilo!
Tomáš, každodenně zatížený prací v nemocnici, si čas na výlet se mnou našel, a právě na zmiňovaném motocyklu. A to dokonce na celé odpoledne! Že by mi chtěl mou touhu splnit?
Bylo krásné srpnové odpoledne, slunce na obloze, a já jsem usedla na sedlo spolujezdce, za Tomášem. Na hlavě přilbu jako kosmonaut (málem jsem ani nemohla dýchat), na sobě koženou bundu (v tom horku!), dokonce i s názvem motocyklu na zádech. Podle pravidel jezdců „harlejáků“ bych však měla mít i kožené kalhoty, vysoké boty, dokonce i rukavice – neboť to vše patří do jejich, tradicí předepsané výbavy. I když jsem vše potřebné mohla mít, toto oblečení jsem odmítla. Můj řidič však tímto rozhodnutím nadšený zrovna nebyl. Vždyť já byla v tuto chvíli jen pouhým amatérem a navíc, předpokládala jsem, že se mnou pojede, jako se svátostí. Snad se v mých kostkovaných pláťákách, i když ne reprezentativních pro tento motocykl, nedopustím žádného prohřešku a jízdu taky zvládnu. Určitě jsem nebyla první, kdo tato pravidla porušil. A pokud ano, všem HARLEY jezdcům se omlouvám.
Předpisově jsme projeli Curychem a mířili mimo město, do krásné a čisté švýcarské přírody.
Tomáš přidal zlehka plyn…už jsem cítila vítr a slyšela jen pravidelné ševelení motoru. V duchu jsem musela dát za pravdu všem, kteří jízdu na „harleji“ spojují s volností a svobodou. Bylo to něco úžasného, nepopsatelného. I když byl už srpen, svěží, přírodní zeleň mě uklidňovala.
Naše trasa vedla po břehu Curyšského jezera (ne však celých 87km, které pobřeží měří), ale přes Adliswil, Langnau am Albis, Türlersee, Türlen, Hausen am Albis…
V Holgen, což je asi v polovině cesty, jezdí převoz, který jsme využili. Slouží nejen k přepravě osob, ale i dopravních prostředků, z jednoho břehu jezera na druhý. Zájemců o převoz bylo dost, což dokazovala fronta automobilů, čekající na pokyn k nalodění. Mezi nimi jsme v této chvíli byli i my.
I když plavba napříč jezerem trvala necelou půlhodinu, byla docela příjemnou změnou, před dalším nasednutím do sedla motocyklu. To však už bylo až na druhém břehu jezera, v Meilen. Z Curychu jsme vyjeli a z druhé strany jezera se zase do něj vraceli.
Krásný výlet na legendárním motocyklu se pomalu chýlil ke konci.
Věřte mi, že není motocykl jako motocykl. Jako studentka jsem jezdila na skútru. I ten mě dopravil do míst, kam jsem chtěla, ale… toto bylo docela jiné. Teď jsem jela na motocyklu HARLEY – DAVIDSON!!
Ač nechtíc, musela jsem dát za pravdu těm řečem o zvuku, který toužíte slyšet stále dokola, o ohromné síle a nablýskaného chromu. Já si na NĚJ sedla pouze jako host a ON mě skutečně dostal! Co pak teprve nastartovat, zmáčknout spojku, zařadit a přidat plyn!? To snad ale zase příště.
Možná, že právě motorky vás neberou, ale tato legenda, ta by mohla. Díky Williamu S. Harley a Arthuru Davidson, kteří se na tomto zázraku podíleli. I když oni už nežijí, jejich motocykl ano.
Pokud chcete vědět, značka HARLEY-DAVIDSON patří mezi padesátku nejvíce ceněných značek světa. A na výsluní se drží stále - celých sto šest let. A to už stojí za to, ne?
