Jak jsem se naučila lyžovat

Já se taky jen přesunuji a kochám.Raději sjezd.Nahoru se vezu. Já na běžkách nikdy neběhala, ale jednou na základce učitelka neměla koho nasadit a tak mně.Už běželi dorostenci a já na trati.Už mě hledali, na někoho na trati spadl strom.Na mě ne.

Mým prvním učitelem byl můj taťka.Pamatuji se,jak jsme zápasili s vrstvami nalepeného sněhu na skluznicích,kdy se sjezd měnil v pochod na podpatcích a moje nadšení v slzy.Pak přišlo na lyžařský oddíl v Baníku Ostrava a s ním taky na nenáviděné závody,tzv.slalom na suchu.Uskutečňoval se na rozbláceném kopci blízko Ostravy,kde jsme běželi s holemi v rukou skrz nepřehledné branky s rizikem pádu do bahna.Mám diplom.Za 3.místo.V mé kategorii jsme běžely dvě! Pak jsem si namluvila budoucího učitele tělocviku.Ten vzal výcvik do svých rukou.Dodnes se divím,že naše známost neskončila na kopci."Lyžovala" jsem do svých 30.Pak radost převážil strach z každého pádu,který nastal ihned po té,co jsem se začala strachovat.Teď kráčím ráda občas na běžkách.Kráčím a kochám se krajinou.Žádný spěch a nejdéle 2 hodiny.To mi vyhovuje.No a učitelování lyžování zdědil po mém muži můj starší syn.Učí lyžovat děti sotva se naučí chodit.

Na mé lyžování mi už zbyly opravdu jen dávné vzpomínky. A to jsem byla z Podkrkonoší, kde dítě záhy poté, co se naučilo chodit, už stálo na lyžích s bačkorovým vázáním. V Lomnici nad Popelkou byly podmínky ideální i pro dětské lyžování. Sjet kopec Babylon bez pádu ale přece jen už chtělo trochu umět. Mé lyžování skončilo s přestěhováním do jižních Čech v 8. třídě. Pak jsem se ještě ve druhém ročníku na střední škole zúčastnila týdne v Krkonoších. Do té doby jsem ještě nestačila lyžování zapomenout, a tak jsem byla ve družstvu s kluky. Některé spolužačky skutečně stály na lyžích poprvé v životě. Vůbec jsem jim to nezáviděla. Dnes už bych na tom byla bohužel stejně jako ony tehdy. Už nikdy jsem od té doby nejela na lyžích, ani na běžkách. Takže, Zojo, klobouk dolů!!

Vzhledem k tomu, že jsem jako studentka dělala závodně atletiku / běh 800m/, usoudil náš tělocvikář, že bych mohla školu reprezentovat na lyžařských přeborech. V životě jsem na běžkách nestála. Dodnes slyším jeho slova -TO DÁŠ... V Harachově, kde se závod konal, stál u trati snad jediný strom v celém okolí. Při nekontrolované jízdě z mírného svahu, jsem se o něj nedobrovolně zastavila, jako Ty o tu ohradu. Slabý otřes mozku, zbytek soustředění pobyt na ubytovně v Rýžovišti a pomoc s vyhodnocováním výsledků.... od té doby nechci lyže na svých nohách ani vidět...

No vidíš - a od té doby ses ještě vypracovala! Nikdy jsem na "lyžáku" nebyla, ale jako holka jsem se prala se 3 brášky o dvoje staré lyže na řemínky a jedny hůlky (po dědovi, jezdil na nich v zimě jako listonoš). Pak dlouho nic a pak jsme celá rodina měli běžky. Nejmladší synek byl ovšem odjakživa kaskadér, ten chtěl sjezdovat, tak jsem se kvůli němu naučila jezdit na vleku a dohlížela na něj, dokud jsem ho nemohla nechat bez dozoru. No a teď už zase dlouho nic, lyžáky mi jsou malé a prkýnka se asi někde v koutě rozklížily...

Ahoj Zojo, prima počteníčko. Jsi úžasná "ženská", obdivuju.

Ty se toho Zojo ještě stihneš naučit...