Jsou Vánoce 2014.
Zase stojím přede dveřmi garsonky.
Srdce mi tluče jako zvon.
A dříve, než-li se otevřou dveře, za kterými už táta nebude, prožívám intenzivně příběh, který Vám chci převyprávět.
Věřte, milí, že tento příběh bych nikdy nezveřejnila, pokud by nebyl promlčený.
Táta by mohl mít totiž dost velký průšvih.
Abyste věděli, maminku s tátou jsme my tři ségry milovaly asi jako každý z nás, kdo toto právě čte.
Já jako benjamínek možná o malinko více.
Jelikož jsem se nenarodila jako kluk, tak mi naši dali jméno alespoň po tatínkovi - Václava!
Tím mi rodiče nechtěně zasadili první životní ránu.
Kolik nocí jsem kvůli tomu jménu jako dítě proplakala.
Ale to jen na úvod.
Chci psát o našem zlatém tatínkovi.
Teprve, až táta zemřel, jsem si uvědomila, jaký byl bohém!
Předtím jsem to jenom tušila.
Táta byl učitel, spisovatel, sportovec, malíř, sochař, voják, lesník, letec, cestovatel, milovník, inženýr ekonom...
A nyní udělám skok v čase.
Přeskočím 50 let jeho i našeho života.
Maminka zemřela.
Táta se právě přestěhoval z velikého bytu do malé garsonky na kraji Prahy a stojí posmutněle u okna.
Zůstal sám.
Dívá se na čilý ruch pod oknem.
Stojí tam majestátní budova místního gymnásia.
To gymnásium tatínka tolik nevzrušuje, ale ta vůně linoucí se ze školní jídelny!
To je něco!
Táta neumí vařit.
Je mu přes 80 let.
Svíčková, pečené kuřátko, španělské ptáčky, gulášek, zelíčko, rajská, ba i rýžový nákyp, buchtičky se šodó...
Tatínkovi se sbíhají sliny.
Tyto vůně evokují v tatínkovi představu chutného jídla na talíři bez kuchtění a přistupuje k činu.
Bere do rukou syrovou bramboru a nožík.
Protože byl zručný sochař, vysochal z brambory během chvilky razítko jako vyšité!
Pak našel starý občanský průkaz a s chřípím plným vůně a třesoucí se rukou přepsal datum roku narození z 17 na 30 a zpečetil pravost této úřední změny razítkem z brambory.
A je vymalováno!
Osmdesátiletého staříka (195cm/100kg) nikde do zaměstnání nevezmou, ale stejně starý 67 letý jura (195cm/100kg) má přece šanci! Tak tatínek uvažoval...:)
Druhý den se tatínek vykoupal, oholil, navoněl Alpou a vyfešákovaný napochodoval do 1. patra ředitelny gymnásia.
Za 14 dní nastoupil náš zlatý tatínek do místního gymnásia jako školník.
Veškerý personál si ho tam vbrzku zamiloval.
Zírala jsem s otevřenou pusou, když mi tatínek ukazoval fotografii místního sboru zaměstnanců a učitelů gymnásia, kde stojí jako persona vedle paní ředitelky a objímá ji kolem ramen.
Tatínek mi také ukázal s jiskrou v oku paní učitelku zpěvu, celkem zachovalou dámu, malinko s nadváhou, no, střední věk.
Že se v tatínkovi zhlédla, jsem přešla decentním mlčením.
A to jsem zřejmě udělala chybu.
Byla jsem šťastná, že tatínek netrpí a že se u něho nepotvrdilo smutné pravidlo o přesazeném starém stromu!
Tatínek neusychal.
Naopak.
Tatínek se nám začal zakulacovat a kvésti!
Neuvěřitelné!
Přesto jsem měla trochu špatné svědomí, zda-li tatínek netrpí tou "nekvalitní" školní stravou.
Tak jsem šla do sebe a uvařila s láskou ten nejsilnější hovězí vývar, jakého jsem byla schopna, upekla do zlatova baculaté kuřátko s nádívkou a pak do rozpálené trouby ještě šoupla navrch jablečný štrůdl s hrozinkami a oříšky.
Chtěla jsem tatínka překvapit a potěšit.
Ať se tatínek také trochu poměje!
Vzala jsem košík jako Maupassantova Kulička a městskou dopravou (den předtím jsem odepsala auto) jsem se s vonícími a ještě kouřícími kastrůlky, sama rozpálená a rozechvělá, blížila k tatínkovu novému bydlišti.
Jen aby byl doma!
Již na chodbě ke garsonce jsem slyšela jemnou melodii a školený, skoro dětský hlásek, byl to soprán: "Můj malý broučku, běž klidně spát..."
Ztuhla jsem na rohožce přede dveřmi.
Sklopila hlavu a zaposlouchala se do tklivé melodie.
Nějak mi celý život proběhl před nebo za očima?
Už si ani nepamatuji.
Nevím, jak dlouho jsem tam takto stála.
Připadala jsem si jako vetřelec, jako nezvaný host.
Přesto jsem měla i v této, pro někoho možná "tragické", situaci nepatrný úsměv na tváři.
Úsměv idiota.
Jako loutka jsem scvakla podpadky, otočila se, strnule odkráčela k výtahu a jaksi automaticky sjela do přízemí...do surerénu...do podzemí...do středu zeměkoule...
A tam mne konečně osvítila záře.
To ještě není konec, vážení, počkejte, prosím.
Věřte nebo ne, ta paní učitelka zpěvu se stala později mojí maminkou.
Co na tom, že byla o 10 let mladší nežli já!
Přibyli mi i sourozenci!
Nádhera!
Je nás jako smetí!
Člověk je tak starý, na kolik se cítí.
Datum narození v občance nerozhoduje, i když, někdy vlastně ANO.
Bohémové to řeší jen v nejkrajnějším případě....:)
P.S. Když jsem dorazila domů, přecpala jsem se jako nikdy v životě. A zapila tatínkovo bohémství chlazenou plzní.
Tak táto!
Tam nahoře, na zdraví!
A opatruj maminku, tu naši, opravdovou!
Milujeme Vás!
