Vojna dělá z chlapce muže, i když tam nechce, nic mu nepomůže.
Nadešel ten čas, kdy i Ervín byl nucen nástupem na vojenskou základní službu splnit svou vlasteneckou povinnost. Jsa již po osmnáctém roku věku odveden a dle rozhodnutí odvodní komise schopen sice jen na stupeň C, což je ten pomalu na rozhraní s modrou knížkou, ale s jasným verdiktem schopen. V tom okamžiku sám sobě přísahal, že se armádě musí nějakým způsobem pomstít, a to se mu nakonec přece jen podařilo. A stalo se to způsobem, který mu byl více než příjemný, účel pomsty armádě splnil a on se při tom měl skoro jako v ráji.
Do svých řad ho přivítalo tehdejší železniční vojsko. To samo o sobě bylo pro něj štěstí v neštěstí, neboť zde byli soustřeďováni povětšinou buď zdravotně, nebo politicky nespolehliví.
Dle odvodové kvalifikace a přístupu k socialistickému zřízení bohatě splňoval obě uvedená kritéria. Stal se tedy, ač nedobrovolně, jedním z pokračovatelů černým baronů. Se skřípěním zubů přežil přijímač a po něm byl převelen k vojenskému provoznímu oddílu do jednoho z krajských měst jako výpravčí, což mělo své velké výhody. Tou největší z nich bylo patnáct až šestnáct směn do měsíce ve stanicích mimo vojenský prostor mezi civilními zaměstnanci, dále pak na tu dobu též nezanedbatelný finanční příděl, a to pravidelně měsíčně. Kromě žoldu dostával i poměrnou část platu a náhrady stravného. Zkrátka po této stránce to vyhrál. To ještě netušil, že právě toto zařazení mu pomůže na sto procent splnit si svůj slib ohledně pomsty armádě.
Jako výpravčí nastoupil do malé železniční stanice na jednokolejné trati. Ve směnách spolupracoval s několika zaměstnanci. Přímo v jeho směně to byla také pěkná třicátnice Jitka. Měli společné pracoviště v dopravní kanceláři, takže se pravidelně setkávali při denních i nočních směnách. Zpočátku se jen tak oťukávali, při volných chvilkách mezi jízdami vlaků si uvařili kávičku, dali něco dobrého k snědku. To něco většinou nosila Jitka. Po několika směnách si již tykali, povídali o všem možném a Ervín mimo jiné zjistil, že Jitka je ženou důstojníka československé lidové armády, který slouží daleko od jejich bydliště a Jitka s dětmi se zatím za ním odmítala stěhovat.
Směnu od směny se začali více sbližovat, desetiletý věkový rozdíl mezi nimi nehrál až tak velkou roli a ona pověstná jiskra přeskočila. Jitka začala pro něj do práce nosit čím dál větší dobroty, kterých se mu na vojně nedostávalo. Někdy přinesla i sedmičku dobrého vínka, jeho oblíbené vepřové řízky nasmažila a Ervín se do práce těšil čím dál víc. Při jedné noční směně, po odjezdu posledního předpůlnočního vlaku, kdy další měl jet až za dvě hodiny, si dali každý skleničku dobrého bílého vína. To se samozřejmě ve službě nesmělo, ale ono se nesmělo věcí.
Jitka si sedla na jeho pracovní stůl, lehoučce si povytáhla sukni, aby se jí pohodlněji sedělo, dala nohu přes nohu a Ervín nevěděl, je-li to úmysl nebo náhoda. Byla to pěkná žena, s postavičkou k pohledání. Po chvilce přisedla blíž, sklouzla se stolu na jeho klín a poprvé se objali a políbili. Tu noční se již nic dalšího nepřihodilo. Jen o to víc se těšil na další směny s ní.
O další noční směně přišlo to, co asi přijít muselo. Odjel poslední vlak, dali si skleničku dobrého vína, Jitka přinesla z náčelnické kanceláře starý ajznboňácký kožich, který rozprostřela na zemi vedle kamen. Z kožichu se stalo provizorní lože, na němž skončili v objetí. Kancelář předtím důkladně uzamkli, závěsy na oknech zatáhli a pak už se věnovali jen hrám lásky šálivým, a to až do zazvonění prvního telefonu s předhláškou na osobní vlak.
Tak to potom šlo téměř každou společnou noční. Ervín již coby mazák si později zařídil u dozorčích, že po denní směně nejezdil vždy zpět do kasáren, ale někdy zajeli k Jitce do bytu. Tam však jedné noci zažil pěkný šok. Po milostném aktu jen tak odpočívali, když kolem půlnoci někdo zaťukal na okno. Ervín, jak jej pánbůh stvořil, si dal kolem pasu osušku a zmizel za dveřmi jedné ze skříní. Jitka si ve spěchu oblékla župan a opatrně nahlédla do okna. Za ním spatřila tvář své dobré přítelkyně, která jela kolem se svým milencem a když viděla, že se u Jitky ještě svítí, řekla si, že ji navštíví.
Ervín tuto její přítelkyni též znal. Nevěděl však, co si počít, když je Jitka pozvala dál. V rozpacích byl nucen opustit svou skrýš jen tak omotán osuškou. Jelikož to ale byly velmi dobré přítelkyně, tak se hned přizpůsobil situaci. Rychle si na sebe oblékl část uniformy a hodnou chvíli s návštěvou poseděli. Zpočátku se v té situaci jako vojín cítil dost nesvůj, ale všichni čtyři se stali vlastně takovými spiklenci, že se jednalo o noční setkání skutku originální.
Jitčin manžel, hodností major, měl holt smůlu. Vojínův milostný románek s jeho ženou, byl tou tajnou Ervínovou pomstou armádě. Jitka byla pro něj zkušenou zralou ženou a velmi mu zpříjemnila víc než rok vojenského života.
