Nechám vás chvíli hádat. Jednoduché rozluštění i pro příznivce hororových příběhů.
Prvnímu bolestivému ataku jsem byla vystavena v devíti letech. Osmička vlevo nahoře bolela již třetí den a maminka, zastánkyně spartánské výchovy, a to v pravém slova smyslu, nefoukala bebíčko, ale poslala mě k zubaři na druhý konec Brna. Dodnes si pamatuji dlouhý pochod kolem řeky, přechody, tramvaje a udiveného pana doktora nad tím, že pacientka přišla bez doprovodu. Bolelo to!
Neměla jsem kvalitní bílé zuby, kterými se až do pozdního věku pyšnila maminka, tak jsem si návštěv stomatologů užila mnohonásobně více, než vyšetření u všech ostatních specialistů. Některá posezení byla dokonce i úsměvná. Jedno z nich poznamenalo nejen mě, ale i ošetřující lékařku. Zastupovala kolegu v době jeho dovolené. Objasnila jsem, co mě trápí, a po prohlídce následoval verdikt: extrakce!!!
Ani jsem nebyla zaskočená, naopak, vrtání by mě vyděsilo mnohem víc. Vrtačky nebyly vysokoobrátkové, chlazené vodním aerosolem, takže se zahřívaly a zákrok byl vždy dost bolestivý. Lokální anestezie v případech pouhého vrtání byla vždy lékařem striktně zamítnuta. V tomto případě jsem injekci dostala a po chvíli povídání byl zoubek pryč.
Mladá lékařka byla vstřícná a nabídla ošetření dalšího zubu. Můj dotaz, zda bude opět trhat, shovívavě objasnila, že budeme jen vrtat. Nepochopila jsem, co množné číslo skrývá, ale luxus ošetření dvou zubů na jedno posezení jsem si nenechala ujít a svolila. Zavřela jsem oči, uslyšela známý zvuk vrtačky, a vzápětí mě k smrti vyděsil zoufalý výkřik: „Sestro!!!“. Lékařka si navinula na vrtačku blond loknu a potřebovala vysvobodit. Dál jsme již štěstí nepokoušely.
S přibývajícími léty jsem několik zubů pozbyla. Dnes si každý hýčkám, chodím každého půl roku na preventivní prohlídky bez ohledu na to, zda to vyhovuje zubařce nebo zdravotní pojišťovně, a běda tomu, kdo mi bezdůvodně sáhne na zoubek!
Chodím pravidelně, ale vždy se strachem.