Moji ptačí kamarádi

Jituško, to já vím, ale tak jak jsem psala na zahradě krmíme celoročně a máš vidět, co nosí mladým do hnízda. Takže zahradu stačí čistit od hmyzu i když jsou nakrmení. Zahradu máme skoro kilometr od bytu a tak i když jim nasypeme, když tam jsme a mají hody, když tam nejsme musí se postarat sami. A je jich tam docela hodně, na všechny se třeba ani nedostane. Slunečnic spotřebujeme velké množství, to je fakt.

Čim čim čim, čimčarara ... dříve se říkalo je jich jako vrabců a dneska už je nouze i o ně. Elena to má dobré, já musím vzít zavděk sídlištěm, takže i těmi vrabčáky. Jednou jsem ležele s horečkou a na balkón přiletěl pestrobarevný ptáček. Koukala jsem jako zjara, kde se tu vzal, ale fakt tam byl.

Také už mám delší dobu nakoupeno pět kilo slunečnice a pšenice. I když bydlím v sedmém patře, naučil se sem létat párek hrdliček, pro které mám tu pšenici. Ale jsou vybíravé, když mají možnost, hned vyzobou slunečnici a přenici kašlou. Proto mám na šňůře pověšenou petku s malým plastovým talířkem, na který si nedokážou sednou a sýkorky mají dostatek. Do parku nosím totéž, je tam místo, kde vede v zemi horká roura a tak je stále suché. Tam nejen já, ale lidé z okolí celou zimu přinášejí krmení. Hemží se to tam vrabci, kosáky, hrdličkami, radost jen pohledět.

Je,kde se to tu vzalo,já to včera upravovala a chtěla ještě přidat fotky a ono je to už zveřejněno.Je to článek z loňské zimy.Tak to se musím polepšit v vkládání a být více pozornější.Ani to nevím,že jsem klikla na zveřejnit.Děkuji za komentáře.

Vzpomínám na sídlo archivu v karlínské Invalidovně, kam se z nedalekých žižkovských strání slétalo množství zpěvných ptáčků. Ode mě byli naučeni na slunečnicová semena. V parku věšeli lidé na větve stromů uzpůsobené plastové lahve se zobáním. Teď se mi po nich stýská. Ještě, že jsou všude lidé jako tady Maruška nebo Lenka a Jíťa, asi díky nim se vrátili i ti skoro ztracení vrabčáci.

Máme tři krmítka, jedno na zahradě - tam ptáčky krmíme celoročně, v zimě aby neměli hlad a ve zbývající části roku abychom je mohli pozorovat. A je to lepší než televize. Zvonci, pěnkavy, sýkorky, strakapoud, hrdlička, dlask - jen si vybrat. Pak máme krmítko na dvorku, tam jim sypeme od podzimu do jara, mám radost když se mi tam ukáže červenka. A to třetí krmítko to máme jako kukátko do ptačího světa před oknem v obyváku, tam sypeme jen v zimě. Ale to je pak ptačí tanec a vůbec jim nevadí, že je kousek od krmítka cesta. Tam nám s oblibou chodí stehlíci, mají krásné zbarvení a na hlavičce červenou čepičku, no a samozřejmě sýkorky - modřinky, babky, koňadry. Někdy přiletí pták, u něhož musím pátrat v moudrých knihách, co je zač. Zapomněla jsem na veselé kluky - vrabce. Těch máme už taky dost, jeden čas jich bylo poskrovnu. Hezky napsaný článek z ptačího světa.