Po obědě, to je můj čas. Uvařím si hrnek kávy a uvelebím se na gauči. Vychutnávám si chvilku klidu a třeba si i zavzpomínám. Přivírám oči a nastupuji do pomyslného vláčku, topič přikládá pod kotlem a kolem mě pomalu ubíhá krajina mého života.
Jsem já to ale truhlík. Před vánocemi jsem si koupila prý báječný krém, který by měl zatočit s mými vráskami, psali, že prý 3D, ani nevím, co to je. Jenže já jsem si ho tehdá schovala. A teď ho za nic na světě nemůžu najít, už jsem aspoň desetkrát prohrabala všechna možná i nemožná místa. Zlatá krabička. Není. Kromě toho jsem ovšem ve stádiu hledání také škrabky na brambory, malého zeleného ježatého míčku, kterým si jezdívám po mé povislé tváři a také láhve s pitím našeho nejmenšího. Ten právě objevil kouzlo odpadkového koše na fotobuňku.
Sedíc v autě vzadu mezi dvěma sedačkami s prťaty, najednou zprava slyším. "Babičko, ty jsi stará." "Ano Matýsku, jsem stará. Tak stará, že už jsem v životě stačila sníst asi 10 kraviček, 20 prasátek a 100 kuřátek." "A kolik veverek?" Když vystupuji, ucedím: "Nezapomeň to říct taky babičce Vlastě."
Dneska máme řízek a bramborovou kaši. "Bramborovou kaši já nejím". Po chvíli: "Tak tady máš ten řízek se žlutou kaší." "Ňam, ňam, to je dobrota, babičko."
Upíjím kávu a vláček se sune dál. Proboha, proč já mám někdy ty nálady co mě zničehonic přepadnou a nechtějí zmiznout? Tak blbé, že kudy chodím, tudy hudruju, až jsem nakonec protivná i sama sobě. To je nejvhodnější chvíle začít něco dělat. Jsem pyšná na naši stojací lampu sestavenou z dutých skleněných tyček. Sem tam je potřeba ji rozebrat a omýt. Tak, dám se do toho. Ach jo, jedna tyčka je prasklá - koplo do ní některé z vnoučat. Pokládám ji na gauč a manžel slibuje, že se na ni podívá. Nepodíval. Ležela tam tak dlouho, až jsem si šla sednout. Jen se ozvalo důrazné CHRUP! Chechtám se jako splašená a splín je v trapu i se skleněnými střepy...
Mladší syn se hodlá oženit. Svatba bude v krásném červnu, hostina u rodičů nevěsty na zahradě. Mám hezké šaty, povedu přece ženicha. Ouvej, červen nás zradil, je sotva 8 stupňů a déšť, co bezútěšně padá z těžkých mračen, neví, kdy přestat. V pátek před svatbou si jdu kupovat nové teplé oblečení, nevěsta to holt musí vydržet. Hostina na zahradě? Kdežpak. Budoucí protitchán vyklidil svoje království vyzdobené obrazy a různými relikviemi posbíranými bůh ví kde - původně garáž. Oběd jsme měli v restauraci, teď se převlékáme do volnočasových outfitů a oslavujeme novomanžele - v garáži. Byl to parádní hodokvas a s mým dárkem pro nevěstu jsem měla úspěch.
Výhybku mířící do stanice Černá rychle přehazuji zpět a vláček vzpomínek supí dál. "Holky, kde jste, tak už pojďte", slyším volání asi pětiletého vnuka ode dveří. Patří to mně a snaše, potažmo babičce a mamince.
Vyrazili jsme s manželem do Třeboně. Pronajali jsme si maličký domeček, vypůjčili si kola a jezdili okolní krajinou. Mobilní telefony byly v plenkách, měli jsme jen jediný a ten věru nebyl v mém batohu. Šlapeme do pedálů a tu si potřebuji odskočit do lesa. Vracím se a manžel nikde. To je ale holomek, on na mě nepočkal a jel napřed. No počkej! Vyrážím jako Smolík za ním, ale dohonit ho nemůžu. Blížím se pomalu na konec trasy a on nikde. Co teď? No tak snad abych radši jela zpátky. Úplně vynervovaná, propocená, podobná strašilce, zastavuji žíznivá u hospody, bez jediné koruny. Nějakým veselým mobilním kolařům jsem musela připadat jako zjevení, zželelo se jim mě, půjčili mi telefon a ještě koupili limonádu. Volám manželovi - šel taky do lesa, a když mě neviděl, tak se vrátil. Není nad manželské porozumění. Pozitivum = vzpomněla jsem si na číslo telefonu.
Mašinfíra přidává. Přijeli k nám mladí na pár dní. Netušila jsem, že mi snacha hodlá zrušit domácnost. Ve čtvrtek dala vařit vodu do rychlovarné konvice - neuvařila. V pátek se posadila v oné místnosti a ulomila se packa, co drží spojené sedátko s mísou. Večer se šla osprchovat, zůstala jí v ruce hadice. V neděli vzala do ruky žehličku. V pondělí jsme šli kupovat konvici, sprchu, sedátko a žehličku. Možná to zní neuvěřitelně, ale já jsem si to tenkrát zapsala do kalendáře a teď jsem to tam našla - 29.5. až 1.6. 2008.
Jo, to když si ji syn bral! Obřad byl v překrásné zámecké kapli. Svatebčané byli důrazně upozorněni, že se tam nesmí fotografovat, aby nebyl cvakáním fotoaparátů a poskakováním četných fotografů narušován obřad. Najatý pan fotograf vypadal velice vážně a celý obřad pečlivě zdokumentoval. Posléze se ovšem ukázalo, že nějaká chybka v jeho fotoaparátu v kritické chvíli způsobila buď úplnou absenci obrázků nebo v lepším případě jen jejich nejasnost. Pozitivum = vím, kde mám uložený kalendář z roku 2008.
Odcházím si pro kousek čokolády. Přihodilo se, že jsme museli jet na pohřeb vzdálenějšího příbuzného. Obřadní síň je na místním hřbitově. Čekáme venku, držím kytku a můj zrak náhle přitáhne náhrobek s příjmením Brambora. Nevydržím to a najednou se slyším, jak říkám: "Tady leží brambora". Podívali se ... všichni ... a zasmáli ... mimoděk jsem odlehčila tu chvíli.
Vláček si vesele bafá a já dojíždím do stanice Mládí. Náš čiperný synek brzy dobře mluvil. Z domova jsem byla zvyklá na menší kuchyňské nože, a když jsem se vdala, odmítala jsem používat takový ten velký, pořádný nůž, s tím, že se ho bojím. No a tenhle synáček ve frontě v malém pultovém obchůdku na sídlišti, vida paní prodavačku krájet chleba, vynesl jásavým a zřetelným hláskem z příšeří domova tajemství: "Maminka už se toho tátovýho velkýho nože nebojí!" To bylo tenkrát haló.
Usínám.
Umíte si udělat legraci nejen z ostatních, ale také sami ze sebe? Dokážete vymyslet a popsat veselý příběh? Podařilo se vám zachytit svým fotoaparátem, videem či mobilním přístrojem nějakou veselou příhodu či situaci? Vyštete své veselé příspěvky či footografie do naší soutěže "Vtipnější vyhrává" a získejte některou z cen. Více informací najdete zde. |