Vtipnější vyhrává:
Bohyní v Bruselu II.

... Pokračování první části

Cestou se Slávka postupně zastavila v Norimberku, ve Frankfurtu, v Kolíně nad Rýnem. Kdyby si někdo myslel, že ji vždy dovezli přesně až tam, kam by si bývala přála, tak to by se velmi mýlil. Některý řidič si kvůli ní ochotně třeba i zajel, ale občas musela šlapat pěkný kus, aby se dostala z nějaké křižovatky na svůj správný směr, například k nádraží. V úschovnách zavazadel tam ponechávala odpočívat svoji těžkou bagáž a zlehka si pak vykračovala, aby nasála atmosféru na nábřežích řek, blízko přírodě, v parcích, ale i v historických centrech měst, plných pamětihodností a tím pádem i turistů. Již věděla, že všude dobře fungují informační turistické kanceláře se spoustou plánků, map a jiných potřebných informací, např. seznam ubytovacích kapacit.

Měla však štěstí na teplé letní počasí, tak k přenocování raději využívala náruč přírody. Nač by jinak s sebou asi vozila ten spacák, že? Vždycky se jí podařilo nalézt nějaké příhodné, krásné, čisté místečko, které si vyhlídla jako útočiště pro bezpečné přečkání noci. Když se špetkou strachu uléhala pod hvězdnou oblohu, smutně vzpomínala, jaké by to bylo krásné, kdyby se o celodenní zážitky mohla podělit s někým blízkým. Plná nových dojmů a lehce znavená však brzy usínala dobře i sama. Ráno se probouzela nabitá energií a měla vždy skvělou náladu i chuť k objevování neznámých končin. Přes Německo ještě zvládala běžnou konverzaci, sice s odřenýma ušima, ale co potřebovala, se dověděla. Na území Belgie ji ze SRN dovezl starší manželský pár. Naposledy německy poděkovala a rozloučila se u města Maastricht. Tam už uviděla francouzské nápisy a cítila, že nastaly těžší chvíle. Francouzskou slovní zásobou oplývala ještě mnohem méně, než tou německou. Ale nikterak ji to nedokázalo rozházet.

S praktickým kapesním slovníčkem i s konverzací stála Slávina u silnice a rozhodně nezahálela. Učila se novým užitečným slovíčkům, než u ní zastavila první mladá řidička. Sympatie byly zřejmě oboustranné, dovezla ji totiž až do centra Bruselu. Fascinována moderní architekturou se nečekaně ocitla v místech, kde později postavili ještě více výškových budov pro úředníky Evropské unie. Tehdy neměla ani tušení, že jednou se také naše země stane součástí tohoto soukolí. Ona sem však přijela poznávat památky. Nechala si poradit, kudy se dostane k nádraží, aby uschovala momentálně nepotřebné věci, a pak uvolněně vyšla k proslulému náměstí Grand Place. Na první den v Bruselu si naplánovala ta všeobecně známá památná místa v centru metropole. Po té, co se mimo jiné zastavila také u sošky Manneken Pis (Čurající chlapeček), se jí po chvíli podařilo nečekaně spatřit další podobnou sošku, tentokrát Malé holčičky (jde o podstatně mladší, méně známé dílo, o němž dříve ani neslyšela. Prý, aby se chlapečkovi nestýskalo, tak opodál dostal novou malou sestřičku. Té však tehdy oblečky nepřevlékali, jako slavnějšímu bráškovi).

Tolik objevů za jediný den už Slávce stačilo a bylo na čase ochutnat také něco z bruselské kuchyně. Příležitostí bylo mnoho, malebné uličky s četnými restauracemi s venkovním posezením zvaly k návštěvě. Nechala se zlákat k relativně levnější rybí specialitě a po chutném pozdním obědě si prohlížela procházející kolemjdoucí. Tam nikdo nikam nespěchal. Rozhodla se ponechat návštěvu slavného Atomia a jiných typických bruselských zajímavostí na další dny. V pozdním odpoledni při procházce klidným a tichým parkem ji napadlo, že by měla přemýšlet o místě svého noclehu.

V centru žádného velkoměsta až dosud pod širákem nespala. Parčík v blízkosti Botanické zahrady se jí jevil k tomu účelu velice příhodný. To byl nápad k nezaplacení. Ještě za denního světla obhlédla jezírko, vyzkoušela posezení na lavičkách a viděla, že je všude čisto. Našla volný prostor za širokým stromem a dál od něj pak asi dvoumetrový pás vzrostlých vysokých, neproniknutelných keřů, které lemovaly celý parčík. Uvnitř všude kolem svěží zelená tráva. To místo ji přitahovalo, zdálo se bezpečné. Plán byl jasný. Nejprve došla na nádraží, aby si vyzvedla z úschovny věci potřebné na noc, také něco ke snídani, mycí potřeby a čisté oblečení na další den. Všechno ostatní tam ponechala pro případ, že by ji v noci chtěl v parku někdo okrást, tak aby nezůstala úplně na holičkách. Vracela se k místečku, které si před tím v parčíku obhlédla. Přála si, aby podobný nocležnický zálusk na tento „hotel“ neměl také někdo jiný. Naštěstí neměl! Opatrně plácek pozorovala z dáli a čekala na tmu. Byla již dost stará na to, aby věděla, že v parcích se asi ani v Belgii přespávat nemá. Přesto se tam schoulila do svého spacáku a nikým nepozorována usnula za stromem jako miminko.

Ráno ji probudil začínající pouliční provoz. V parčíku však kromě ní nebylo ani živáčka. Všechno ze sebe svlékla a šla se umýt do jezírka. Neodolala, aby se tam nepotopila celá, byl to osvěžující a slastný pocit. Když se vynořila z vody, náhle zůstala jak přikovaná k zemi. Na cestičce u protějšího břehu jezírka stál muž. Jakmile se jejich pohledy střetly, on se otočil a dvěma skoky se schoval za strom. Ona se rychle sehnula pro připravený ručník, při čemž nepřestávala pátravě hlídat ten strom. Věděla, že někdo je tam ukrytý, ale absolutně netušila, co má dělat. Měla strach. Překotně se oblékala. Teprve, když byla hotová, tak ten muž vystoupil od stromu a pomalu směřoval k ní. Již z dálky se uklonil a se sepnutýma rukama se přibližoval k její lavičce.

To již rozeznala slušně oblečeného pána v bílé košili a jeho obličej prozradil japonský původ. Strach z ní začal opadávat teprve, když znovu zopakoval úklony, snad i japonský pozdrav. Ve tváři se mu usadil provinilý výraz a stejně provinile a navíc stydlivě se tvářila i ona. Jeho anglické „Hello“ prolomilo ledy, odpověděla stejně a snažila se pochopit, co jí říká za svými omluvami ještě dál. Ukazoval, jak si zakryl oči při vstupu do parku. Přemýšlel, zda to, co viděl, nebyl sen. Prý znovu odkryl oči a nevěřícně civěl na Bohyni v jezírku. A to byl právě ten moment, kdy se oba nechtěně spatřili. V trapnější pozici se však cítila více Slávka, než on.

Jí se však už mezitím stačila na lihovém vařiči na zemi uvařit voda na zalití gulášové polévky ze sáčku. Poznala, že jeho už se bát nemusí. Zejména, když právě přicházela do parku trojice japonských žen. Patřily k jeho skupině, která spala v hotelu proti parčíku. Ony si vyšly na ranní procházku, stejně jako on. Byly plné úsměvů. Když jim on sděloval svůj ranní zážitek s Bohyní, chichotaly se, ale jejich úsměvy vyzařovaly i obdiv směrem k ní. Byly hned velice sdílné. Z něho si dělaly legraci v japonštině, ovšem těm všem humorným průpovídkám ona úplně nerozuměla, ale smála se spolu s nimi. A také zdvořile chválily, jak krásně voní to její jídlo celým parkem. Dále společně s ním se rozplývali nad tím, že tento životní styl - jako návrat k přírodě -  je nyní velice populární v Americe. Tady prý nečekali něco podobného, ale velmi je potěšilo, že Evropa v tomto směru není pozadu.

Slávka si pomyslela: to je tedy paráda, oni ve mně neviděli nějakou bezprizorní osobu, přespávající v parku, ale moderní Belgičanku se vzhledem a čistotou Bohyně, která praktikuje zdravý návrat k přírodě. Po těchto pochvalách by stouplo sebevědomí každého, tedy i její. Osmělila se prozradit svůj český původ. Neměla se za co stydět. Získala tím u nich ještě více sympatií. Překvapilo ji, kolik toho vědí o České republice. Přátelsky jí poklepávali rukou a zdálo se, že ona byla pro ně tím nejpříjemnějším ranním zážitkem z jejich dosavadní cesty Evropou. Svorně se jí pochlubili, jak se těší na Prahu, kam měli dle plánu za chvíli odlétat. To tedy byla náhoda! Dá se ovšem předpokládat, že na podobnou Bohyni již milí Japonci v Česku nenarazili, ale jistě měli u nás doma k obdivování mnohem více i starších objektů.

První část najdete zde.