Po návratu z Teplic do Prahy jsem nastoupila do nově vybudovaného závodu Technoplynu v Kyjích jako výrobní dispečerka. Jednou z povinností byla i měsíční uzávěrka vyrobených produktů. Na konci pracovní doby den před uzávěrkou zazvoní telefon.
„Dispečink, prosím.“
Dobrý den, tady K. z podnikového ředitelství, s první uzávěrkou vám přijede pomoci soudruh H. z pobočky v Hlubočepích. Sama se do toho nepouštějte, jen mějte připravené podklady.“
„Děkuji, nashledanou.“
Cítila jsem se trochu dotčeně, co na tom mohlo být tak složitého, posčítat denní výkazy jednotlivých výrobků do velké plachty. Navíc jsem si údaje do ní už od začátku měsíce denně zapisovala. Uschovala jsem tedy téměř vypracované hlášení a pohlédla na nepřehlednou kupu podkladových formulářů, kupících se na stole bez ladu a skladu. Ach jo, to abych si zítra přivstala a roztřídila to. Dnes už mažu domů, je krásně, chci ještě na kolo. Na zastávce si ještě zjistím, jak jedou ráno autobusy. Jo, ve tři čtvrtě na pět by to mělo stačit.
Po návratu z kola jsem se pustila do vaření a praní. Stále jsem přemýšlela nad zítřejší uzávěrkou. Pana H. jsem neznala, byla jsem mladá a měla trochu respekt. Navíc mne na tu práci doporučil mamčin známý, tak jsem nechtěla udělat ostudu. Musím hned přeřídit budík alespoň o hodinu. Prádlo už teď věšet na zahradu nepůjdu, nějak se tam mračí a šlapat schody z podkroví se mi už nechce. Ještě sleju kosti na zítřejší polévku a půjdu spát. Popadnu hrnec a cedník a přeliju vývar. Chvíli zmateně zírám na obsah cedníku. Ježíšííí! Vývar je ve výlevce, zbyly kosti… Ále, co, když nejde o život…Jo, ještě ten budík…Normálně vstávám v pět, tak to bude masakr…
Měla jsem pocit, že jsem sotva zavřela oči a už zvonil budík. Rychle jsem ho zamáčkla, abych nevzbudila muže, a potichoučku se vyplížila. Uvařila jsem si čaj, rychle se oblékla, něco malého slupla. Manžel si dneska bude muset se snídaní poradit. Popadla jsem koš s prádlem a sypala dolů. A honem na autobus. Na zastávce nikdo. No, kdo by takhle ráno strašil. Jenže autobus nejede a nejede. Nervózně přešlapuji. Zrovna dneska musí být nějaký zádrhel. Kolik je asi hodin? A že nikdo nejde? Hodinky zůstaly od včerejška položené na skříňce, jak jsem prala. Konečně! Ne, nejede autobus, jen přichází další zájemce o přepravu. Je to starší pán.
„Dobrý den, ty autobusy mají dneska nějaký problém, já už tady čekám snad půl hodiny a žádný nejede, mají jezdit každou čtvrthodinu," zahajuji konverzaci. Pán se na mne mile usměje a povídá: „Ale děvenko, v půl páté jede teprve první autobus.“
P.S.: pan H. nakonec nepřijel, musel s manželkou k lékaři. Hlášení jsem zvládla bez problémů a i podklady jsem měla vzorně utříděné.
| Umíte si udělat legraci nejen z ostatních, ale také sami ze sebe? Dokážete vymyslet a popsat veselý příběh? Podařilo se vám zachytit svým fotoaparátem, videem či mobilním přístrojem nějakou veselou příhodu či situaci? Vyštete své veselé příspěvky či footografie do naší soutěže "Vtipnější vyhrává" a získejte některou z cen. Více informací najdete zde. |
