Epizoda z nočního nádraží
z dob hluboké totality

Velká nádraží otázku bezpečnosti, myslím, řeší dnes už celkem úspěšně. Hlavní nádraží procházejí hlídky policie, městské policie a ještě nádražní ochranky. Zátah, podobný popisovanému, jsem zde viděl už dvakrát. Ale třeba Masarykovo, to je obleženo odpudivými existencemi zvnějšku a policie se tu objevuje asi jen na zavolání. Já když nemám co dělat, jezdím různými vlaky sem, tam. Starám se o to, aby i ve vlaku bylo bezpečno. To je také zapotřebí.

Z Německa mám podobné zkušenosti, i když až polistopadové, ale to platí stále, že tam má policie respekt. Co se týče našich velkých nádraží, přece jen se už situace zlepšila, ale nezapomenu na jednu služební cestu, to bylo na podzim 1996, jela jsem do Ludwigsburgu, tedy do Stuttgartu, odjížděla jsem ve 23, 40 z Hlavního nádraží, sama, s sebou veškeré hotové peníze na služební cestu. Nádraží plné potulných, tam vegetujících chlapů, kteří se mi doslova stavěli do cesty. A široko daleko žádný policajt. Dodnes nevím, jak jsem se bez úhony dostala do lůžkového vagonu, ale od té doby už jsem odmítala na noc jet.