Je tomu již hezká řádka let, ještě v době hluboké totality, kdy jsem s rodinou cestovala vlakem do tehdejšího Západního Německa "na pozvání" k manželovým příbuzným. Jeli jsme poprvé v napjatém očekávání, co nás čeká.
Již průběh cesty byl dramatický - pasovou a celní kontrolou v Chebu jsme byli přímo šokováni - prohlídka vlaku za asistence ozbrojených vojáků se psy, jejich přítomností na chodbičce v otevřených dveřích vlaku až na "čáru", kde z vlaku vyskákali, nás ohromila. Když jsme poté přejížděli hranice ještě téměř neschopni slova, jeden zkušenější cestující s humorem pronesl: "Slyšeli jste tu ránu? To za námi spadla železná opona!" Všichni jsme se ulehčeně rozesmáli.
Čekali jsme podobnou prohlídku i v Německu, ale byli jsme opět šokováni - klidem, vlídností personálu, okamžitým nástupem uklízeček, které upravily sociální zařízení ve vlaku na úroveň vyspělých zemí.
Již v příjemné atmosféře jsme dojeli pozdě večer do Frankfurtu. Zde jsme měli přestupovat. Bohužel, náš vlak jel až brzy ráno, a tak nás čekala noc bez noclehu, protože za přidělených 12,- DM by nás těžko někde ubytovali. Rozhodli jsme se, že do rána nějak vydržíme na nádraží v hale. Ani nám to nedělalo moc obtíží, na nádraží se děly věci pro nás naprosto nepochopitelné.
Bylo tu plno lidí, ale jak jsme zjistili, ne všichni někam cestovali. Dnes je tento jev běžný i na našich velkých nádražích, ale tehdy jsme to neznali. Že se nejedná jen o pouhou večerní procházku domorodců na nádraží jsme se přesvědčili asi ve dvě hodiny ráno. Někdo v davu zavolal: "Polizei!" a my se nestačili divit, jak návštěvníci nádražní haly spěchali ven. Většině prchajících se to ale nepodařilo, dveře byly obsazeny policisty, kteří již svou výškou blízkou dvěma metrům vzbuzovali respekt. Bleskově zkontrolovali totožnost přítomných, ověřili platnost jízdenek a tím i oprávněnost pobývat v hale, tedy i naši, "některé "výlupky" si odvezli s sebou v přistavených "antonech" a ostatní vykázali ven. Zůstali tam asi do pěti hodin ráno, aby zajistili pořádek.
Nám již odjížděl první ranní vlak do cíle naší cesty, ale dodnes na tuto noc vzpomínám, zejména, když se musím zdržovat na některém z našich větších nádraží, kde se také vyskytuje řada podivných existencí, ale marně vždy vyhlížím ty skvělé policisty z frankfurtského nádraží.