Důchodce Fanouš Hovorka užívá sociálního zabezpečení už dvanáctý rok. Protože je ještě Jura, může si k důchodu přivydělávat. Jakožto úředník neovládá žádné řemeslo a tudíž si nepřivydělává fyzickou prací, ale službami. Ihned po odchodu z aktivního života se chytil vrátnice a později se stal ostrahou v prodejně s drahými parfémy. Najednou jej opustila soudnost. Nedošlo mu, že vrhat v sedmdesáti zamilované pohledy na ženy přiměřeného věku se jaksi míjí účinkem. Významně mrkat na daleko mladší ročníky je výsadou daleko bohatších jedinců. Iluze o své přitažlivosti už ztratil, intelektem se lze pochlubit akorát u piva a další nástroje zviditelnění nejsou jaksi k dispozici.
A ještě k tomu zůstal sám ve dvou místnostech rodinného domku. Protože je rozveden a vlastní jej jen napůl s bývalou ženou, je vlastně neprodejný. Ani nemovitost není prostředkem zájmu opačného pohlaví. Osamělý senior se stará sám o sebe. Uvaří, vypere a vyžehlí. Akorát neví, jestli jeho aktivita není na jeho zevnějšku poznat. Boty čistí jen zřídka. Ve všední den chodí doma v obnošených kalhotách a patnáct let používá tři modré železničářské bundy s vložkou. Večer používá obnošené šaty, mikinu a svetr pamatující normalizaci. Také vyčlenil jednu z modrých bund. To všechno pro pobyt v zakouřené místnosti, neboť doba zákazu kouření do vesnické hospodě ještě nedorazila. Hospodské šatstvo pak věší do místnost bývalé prádelny, aby vyčichlo z cigaretového kouře. Sám je naštěstí nekuřák.
Do prodejny chodí ve standardním obleku a bundě sice od Vietnamců, ale v čistém provedení. Alespoň si to myslí. Z posledních sil pátrá, kolik žen by se ještě mohlo stát průvodkyněmi zbytku jeho životní pouti. Mařenka se směje jeho vtipům a reaguje na jeho setkávací bonmoty. Potkávají se často na cestě do místní samoobsluhy, Fanouš vždy pronese nějakou průpovídku. Kolikrát říká: ,,Ty to nějak pleteš, já jsem říkal že se tady sejdeme v deset večer a ne ráno!“ Bohunka zase neustále opečovává předzahrádku za železným plotem. Fanouš ji nemůže cestou do obchodu minout. Opřeni o plot se pravidelně vykecávají dlouhé minuty. Jednou mu upravila límec od košile a on ji pohladil po vlasech. S řeznicí zase vede vtipné řeči. Dlouho se rozhoduje o koupi a prohlašuje, že vlastně chodí do prodejny jen tak mimochodem a útrata je jakási daň za krásné chvíle v její přítomnosti.
Všechny tři ženy, kolem kterých se ještě točí, jsou ale vdány a manželé jsou dosud svěží. Na veřejnosti ale Fanouš vyhlašuje: ,,Já nepotřebuji manželku, já potřebuji Emu!“ Naráží tím na seriál Nemocnice na kraji města a připomíná hospodyni primáře Sovy. Jedinými hosty jeho ulity jsou akorát dvě dcery s rodinami. Prohlížejí pozorně jeho ,,mužský“ pořádek. Výhrady nemají. Manželé jsou slušní kantoři a dcery bydlí v patřičné vzdálenosti a nehodlají jezdit dědkovi uklízet. A tu jednou Fanouš vyprávěl, že čas od času bude muset zaplatit nějakou úklidovou službu. Dává k lepšímu příběh z televizní inscenace: ,,Herec Zindulka hrál cirkusáka a bydlel v maringotce. Jednou za čas odevzdal klíče jedné paní a po celý den se toulal s jezevčíkem. Večer šel pro klíče a otevřel dveře uklizené maringotky!“
Hlídací regál Fanouš Hovorka už slouží v prodejně jen osmdesát hodin měsíčně. Slouží pravidelně každou středu a sobotu. A právě ve středu se to stalo. Pracující důchodce se vrací domů v půl deváté večer. Odemkne dveře od bytu a málem se posadí na zadek. Na zemi v obýváku leží nový koberec. Místo dvou křesel podložených knihami dvě křesla zářící novotou. Na oknech visí vyprané záclony a zakrývají je nové závěsy. Stůl v kuchyni, léta nepokrytý, svítí bílým ubrusem. Fanouš používal k prostírán jenom novinové reklamy, objevující se často v dopisní schránce. Překvapený majitel bytu sedí za stolem a hlavou se mu honí myšlenky. Dedukuje. Klíče mají akorát dcery. Už se asi na ten pořádek nemohly dívat. Rodiny určitě využily jarních prázdnin, domluvily se a dědkovi připravily překvapení.
A Fanoušovi bleskly hlavou myšlenky z mládí. Ze rtů se mu vydrala dvě slova:,,LENINSKÝ SUBOTNIK!“ Pak pomalu vyťukává na telefonu pevné linky známé číslo mobilu starší dcerky. Praví: ,,Tady Říše divů. U telefonu Alenka!“
