Bylo předjaří. Slunce svítilo, sníh tál a potůčky se klikatily do všech stran. Kam se slunce opíralo, zem rychle vysychala. Co doma v takový krásný čas? Vyšla jsem si na procházku a kam jinam, než za vesnici a nejlépe k lesu.
Lidé posedávali před domy, stařenky se vyhřívaly zabalené do velkých šálů. Rozdávala jsem pozdravy na všechny strany. Na konci vesnice, za ohybem cesty, byl ještě jeden dům. V předzahrádce seděl na lavičce starší pán, přes kolena měl kostkovanou deku a před sebou malířský stojan. "Dobrý den, vám sem ale krásně svítí slunce. Ahoj, slečno, však jsem se ho nemohl už dočkat. Vy jste malíř? Ale kdeže, to tě mejlí ten stojan, viď? Jo ale maluju, když se nemůžu něčeho dočkat, tak si to prostě namaluju. Tohle je loňské předjaří, byla taková dlouhá zima... no, pojď se podívat."
Vešla jsem do zahrádky a posadila se vedle pána. Na plátně byla oranice se zbytky sněhu, suché trávy na mezi, hejno ptáků nad polem a na obloze bledé slunce. Na obrázku byla přilepená živá větvička s domalovanými světloučce zelenými pupeny do brázku. "To je hezké, mně se to líbí, ta větvička"... nenechal mne domluvit.."to je jen taková hra, aby se mrzák nenudil". Pán vzal francouzskou berli, kterou měl vedle sebe, opřel se o ni nakloněn k rohu domu a silně zavolal:" Patloková, Patloková! Blátivou pěšinkou přiběhla z poza domu žena. Tu jsem několikrát ve vesnici potkala, ale pána nikdy." Patloková, uvařte slečně čaj!" Ne ne, to nemusíte, nechci vaši paní zdržovat ani vás. "Seď, Patloková není moje paní. Je to chemička, vědkyně, jenže se z té vědy pomátla. Nikoho nemá, toulala se tady, tak jsem ji vzal do domu. Dole má jednu místnost. Zatopí mi, poklidí, donese oběd z hospody. Ale je to bída."
Paní Patloková donesla konvici na tácu, dva secesní hrníčky a krásnou cukřenku. Beze slova odešla. "Tak to nalej, mám jen jednu ruku a ještě se mi klepe." Nevěděla jsem, co říct. "Tak se zase někdy zastav, jo a ještě mi pomoz se vstáváním, už by mi byla zima." Vzal berli, druhá ruka visela bez života vedle těla. Chytla jsem pána pod ramenem a pomohla mu vstát. Těžko se pohyboval, jedna noha jako by plácala o zem. Byl to drobný invalidní člověk, který prodělal obrnu a dětství prožil v Jedličkově ústavu v Praze. Občas jsem pána navštívila. O Jedličkově ústavu hovořil moc hezky. Byla to prý jeho rodina. O lékařích se vyjadřoval s úctou a obdivem Sám vystudoval právnickou fakultu, ale kdyby byl zdráv, určitě by studoval na lékařské fakultě.
Jednoho dne jsem potkala paní Patlokovou v obchodě jen s jednou botou na noze. Usmívala se a měla nepřítomný pohled. Dovedla jsem ji k panu S. "Nojo, už to dál nejde, Patloková musí do ústavu. Zavolám synovi." Uhlí a dřevo mi už nosí sousedů kluk a jeho máma mi nakoupí. Ale oběd mi nemá kdo nosit. Jsou v práci. Tak já vám ty obědy budu nosit, nabídla jsem se. Ve škole končím v poledne. Netušila jsem, jaký závazek na sebe beru.
Pokračování...
