V létě toho roku jsem se seznámil s Jitkou, která v té době pracovala u okresního soudu. Na podzim jsme oslavili její padesátiny a týden nato pořádal její zaměstnavatel zájezd na Slovensko. Protože jedno místo zůstalo neobsazeno zaměstnancem soudu, měl jsem možnost jako „rodinný příslušník“, samozřejmě bez příspěvku z FKSP, zúčastnit se také.
Když se brzy ráno autobus zaplnil, vyrazili jsme. Cesta nám ubíhala v očekávání prvních společných zážitků rychle a bez problémů. Cestou jsme se zastavili ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, kde jsme si odpočinuli od sezení v autobuse a prohlídkou skanzenu protáhli nohy. V místní starobylé kovárně jsme si nechali na památku vykovat malou podkovu, která nám pro připomínku prvního společného delšího výletu, a taky, aby přinášela štěstí, stále visí nade dveřmi. Po posilnění jsme pokračovali do cíle naší cesty – hotelu Ďumbier v Liptovském Jánu.
Druhý den po snídani vyjíždíme směr Štrbské pleso. Počasí nám od rána přeje, tak jsme v kiosku před další cestou doplnili tekutiny a vyrazili ke stanici lanovky na Solisko. Zastavili jsme se v lyžařském areálu, kde se i 2x konalo MS v klasickém lyžování. V roce 1970 zde získal zlatou medaili sdruženář Ladislav Rygl st. Po prohlídce areálu Jitka využila příležitosti a vyzkoušela si stupně vítězů, aby viděla, jak jí to bude slušet, až ji naučím lyžovat. Potom jsme vyjeli lanovkou k Chatě pod Soliskem a odtud po posilnění přes Škutnastou poľanu se vraceli zpět na Štrbské pleso. A protože se počasí začalo kazit, vrátili jsme se do hotelu. Po večeři nás čekal další příjemný zážitek. Pokyn zněl: "Plavky a ručník s sebou a nasedat". Po dvou hodinách, strávených večerním koupáním v termálu Bešeňová jsme se spokojení vrátili na hotel.
Další den jsme opět vstali do slunečného rána, tak po snídani honem do autobusu a hurá směr Chopok. Autobus nás vysadil v Demänovské Dolině v obci Zahrádky. Potom jsme sedačkou dojeli do stanice Rovná Hoľa a s přestupem dojeli na konečnou. Po modré jsme vyšlápli na Chopok, kde se chvílemi honily mraky, které však brzy vítr rozfoukal a sluníčko nás provázelo celou cestu po hřebenech přes Dereše do Sedla Polany. Uchvátily nás pohledy do tatranských dolin a na okolní vrcholky Nízkých Tater. Cestu nám lemovaly desítky kamenných „mužíků“, které vyznačují horské chodníky. Ze Sedla poľany jsme sestoupili přes Tri vody podle Zadnej vody k Mikulášské chatě a Vrbickému plesu. Tam nás autobus naložil a odvezl zpět.
Zbýval nám poslední pobytový den. Po snídani jsme zabalili proviant a vyrazili, plni odhodlání, Jánskou dolinou na vápencový masiv Ohniště se skalní bránou Okno a zpět přes Stanišovské sedlo. Bohužel se mi během focení protrhla perforace kinofilmu u kapesního Canonu, a všechny další snímky jsem skládal do jednoho políčka. Protože jako správní „mastňáci“ jsme neměli zkušenost s horskou turistikou, tak jsme si říkali, že 20km na celodenní túru je malina. To nás vytrestalo a do hotelu jsme se vrátili k večeři se zpožděním a nohama „ušoupanýma ke kolenům“. I když trochu pomohla sprcha, večerní posezení brzy skončilo a pak hajdy na kutě.
Poslední den jsme po snídani naložili bagáž, rozloučili se s bezvadným personálem hotelu a vyrazili na cestu domů. Hodinovou zastávku v Olomouci jsme využili k obědu a krátké obhlídce náměstí a těšili se domů. Na celý pobyt i cestu rádi vzpomínáme, jen na první den v práci po návratu jsme raději zapomněli.
PS: Omluvte kvalitu fotek, jsou skenované z kinofilmu nebo přefocené z fotek 9x13 z roku 1999.