Seděla jsem si poklidně v křesle a dívala se na telku, když zadrnčel telefon. Na druhém konci se ozvalo bujaře: “Ahoj mami, něco úžasného pro tebe mám. Nádherný dárek!“ Zpozorněla jsem, protože za tou bujarostí jsem čekala nějakou čertovinu. Znám svou dceru.
„Jaký dárek?“, zeptala jsem se opatrně. „No, víš, mami, můžeš dostat nádhernou kočičku, když teď nemáš Barušku (kocour Baruška na jaře odešel do kočičího nebe), asi se tvé kočičce Lucince (má druhá, sedmiletá kočka Lucina) stýská, tak ti přivezu novou kočičku. Je to ragdolka s průkazem původu, její panička ti ji daruje, jen když bude v dobrých rukách, ona se o ni nemůže z rodinných důvodů starat. Viď, že si ji vezmeš, je nádherná.“
Sice jsem trochu oponovala, že už je toho na mne moc (je mi 70 let), ale to už dcera věděla, že mne udolá. Byla jsem na kočku zvědavá, takovou jsem ještě neviděla, jen na obrázku. “Mami, je veliká, s dlouhými chlupy, má velké modré oči a je to vlastně ještě kotě, jsou jí 2 roky, ale ony dospívají až ve 4 letech. Bude se ti rozhodně líbit.“
Druhý den se dcera přiřítila s přenoskou, luxusním kočičím WC, prolézačkou s drápadlem na kočičí manikúru a nevím, s čím ještě. To prý je kočičí věno do nového domova. Opatrně otevřela přenosku a já zírala do velkých modrých očí bílo-béžové chlupaté obrovské kočky. Byla to kočičí princezna. Ovšem řádně vyděšená z nového neznámého prostředí, cizích lidí a z neznámé černé kočky, která se na ni také přišla podívat.
Vyřešila to rychlým útěkem do ložnice pod postel, odkud jsem ji 2 dny lákala ven. Pak ji donutil hlad a opatrně vylezla. Zvědavě začala očichávat vše kolem sebe, a tak začalo její seznamování s novým domovem. Mne prozatím ignorovala, byť jsem se snažila ji přilákat něžnými slovíčky i pamlsky. Ohromená Lucina, která je méně než poloviční než princezna Madison, jak má psáno ve svém rodokmenu, se nestačila divit.
Začala jsem jí říkat Mejdy, na což, když chce, slyší. Mám ji půl roku, jsme už docela kamarádky, spřátelila se i s Lucinou, kterou nutí ke hrám a pěkně ji prohání. Lítají po bytě přes gauč i postel, na balkon a zpět k mé malé radosti, ale Lucka má alespoň pohyb a nebude tloustnout. Občas je najdu někde ve výšce, ale to je ženu pryč. Večer se ke mně chodí do postele pomazlit společně s Luckou.
A tak to nakonec dobře dopadlo, jsem ráda, že je obě mám, a rozhodně si nemohu stěžovat na nudu. Každý den mě čeká nějaké překvapení. A myslet na svých 70 let opravdu nemám čas. Pořiďte si kočičku nebo dvě, je to báječný omlazovací prostředek.
