Jak jsme si hráli na filmy

Máme setkání třídy a tak jsem zabrousila do archívu, že tu fotku tady mám uloženou.. Je to.téměř 5 let, kdy jsem to psala.. To to letí. Taky jsem měla zákaz a na další válečné filmy nechodila.

Ještě, že to dobře dopadlo, navymýšleli jsme se v dětství hodně blbin. Taky žasnu, že jsem vše přežila. Jo, Hani, tys byla pro tu roli vybraná protože jsi byla prcek. A já mám i to jméno. Ani nechtějte vědět, co jsem pro ně vytrpěla. Jinak než Kosmoděmjanská mi po shlédnutí filmu neříkali. Naposledy se vyznamenal jeden pan doktor po revoluci. Podíval se na moji kartu a dříve, než pozdravil, pravil : To se vám rodiče s tím jménem pomstili, co? Chodila jsem k němu několik let. Odpověděla jsem, že se mi líbí a aby byl tak laskav a kartu mi dal, že si najdu jiného doktora. Tihle porevoluční hrdinové mne vytáčeli. Jinak já na jednom válečném filmu dokonce omdlela, tak jsem už pak na ně nemusela.

Jo děti...hlavně, že jste tady a píšete. Díky.

Hani, mě až zamrazilo! A když jsem prvně koukla na náhled fotky, tak jsem se lekla, že to je moje. Mám přesně takovou, taky na schodech. Poznala jsem tě. Jinak s těmi povin. návštěvami kina mám stejné zážitky jako Zuzka.

Tos dostala blbou roli.Ještěže to dobře dopadlo.

To tedy byl málem průšvih. My jsme taky chodili povinně na filmy a některé pro mě byly jak horrory, bála jsem se scén plných zabíjení, ať už v té slavné husitské trilogii nebo ve válečných filmech, někdy jsme se s holkami skrčily při některých scénách pod sedadla a alespoň se nedívaly. Jednou jsem šla dokonce raději k doktoru, jen abych nemusela jít do kina. Přitom kino pro mě bylo vzácnost, ale ty filmy, které jsme museli zhlédnout, ty podle mého většinou nebyly pro děti.

A dobře děláš,Hani.mm