Položme si tuto otázku: Kolik let je našim nejbližším přátelům? Odpověď je jasná: Stejně jako nám, případně o něco méně nebo více. Ale proč mezi nimi není třeba pětadvacetilá slečna nebo třicetiletý muž?
Jistě, přirozené se zdá být, že člověk má kamarády a přátele mezi svými vrstevníky. Našel si je ve škole, v práci, při různých zálibách a už mu zůstali na celý život. Ne nadarmo se přece říká, že pokud si člověk nevybuduje přátelství v mládí nebo v takzvaně produktivním věku, ve stáří zůstane osamělý. Ale zkusme se na to podívat z jiné stránky.
„Když si jdu koupit nové oblečení, požádám o doprovod šestadvacetiletou neteř mé kamarádky,“ vypráví šedesátiletá paní Jana z Ostravy. „S kamarádkou, také šedesátnicí obvykle ohlížíme stejné věci a bavíme se o tom, zda je to pro nás vhodné či ne. Ale tahle mladá slečna má úplně jiný pohled. Bere mě do obchodů, do kterých by mě nenapadlo vkročit, tipuje mi trička a kalhoty, na které by mě nenapadlo se podívat. Nakupovat s někým mladším je mnohem zábavnější,“ vysvětluje.
Podobnou zkušenost má pětašedesátník Vladimír, bývalý muzikant, vdovec. „Syn mého souseda mi pomáhal doma nainstalovat programy do počítače. Dali jsme se do řeči o hudbě a já jen tak poznamenal, že v mém věku není kam za muzikou jít. Přece nepůjdu sám na rockový koncert nebo do klubu. Tvrdá muzika mě přitom baví, nejsem typ, který by šel na koncert vážné hudby. Ten mladý muž se divil, proč takhle uvažuju. A pozval mě do jednoho klubu. Strávil jsem tam pěkný večer s partou muzikantů ve věku mezi třicítkou a čtyřicítkou. Dokonce jsme se domluvili, že si společně zahrajeme,“ popisuje.
Pořád ve stejné bublině
Je to tak. S kamarády – vrstevníky se bavíme o stále stejných věcech. Vzpomínáme, co jsme prožili. Máme podobné zkušenosti, názory, životní styl. Žijeme vlastně ve stále stejné bublině. „Vrstevníky spojují životní a dobově podmíněné zkušenosti, hodnotový rejstřík a způsob uvažování,“ vysvětluje Tamara Tošnerová, psychiatrička věnující se především dříve narozeným.
Často si můžeme sami za to, že se cítíme ve vyšším věku od mladé generace odlišní, že ji nechápeme. Je to především proto, že s ní nejsme ve styku. Návštěva dětí a vnoučat je něco jiného, to je přirozené. Ale trendem je teď hledat si nové kamarády odlišného věku.
Dejme znovu slovo Tamaře Tošnerové, autorce knihy Jak si vychutnat seniorská léta. Upozorňuje na následující situaci:
„Děti z mateřské školky chodí zpívat do domovů důchodců, kde vidí ubohé stařenky, které svým zpěvem potěší. Odnášejí si obraz o stáří dál do života, vidí nemocné trosky závislé na péči ústavu. Mnohem užitečnější by pro ně bylo, kdyby do školy přišel šikovný starší řezbář, který by jim ukázal, jak pracuje se dřevem. Kdyby přišla seniorka krajkářka a s děvčaty by vymýšlela, jak krajky aplikovat do současné módy. Senioři by mohli školáky doprovázet jako experti při návštěvách výstav, technických expozic a podobně,“ vysvětluje.
Některé neziskové organizace mají program, v jehož rámci chodí na přednášky do škol lidé, kteří prožili válku nebo byli postiženi komunistickými procesy v padesátých letech. Děti a studenti při jejich povídání nevyrušují, ba je přímo hltají. Jsou uchváceni tím, že si mohou povídat s konkrétním pánem, který třeba přežil mučení v kriminále. Vyptávají se ho, zajímají se o podrobnosti. Když jim o tomtéž vypráví učitelka, která vše zná jen z učebnic, je to méně poutavé.
Žádoucí sblížení generací
Nebojme se tedy mladších lidí. Neříkejme si: Mají jiné zájmy, jsou jiní než my, o čem bychom si s nimi povídali? Nemysleme si, že je nezajímáme.
Důkazem může být poznatek, který psychiatrička Tošnerová popisuje ve své knize. Když psychologové zkoumali, zda se mezi lidmi odlišných generací může vytvořit kamarádství, zaměřili se na počítačový kurz v německé Míšni. Studenti, kteří tam učili seniory pracovat s počítačem, uvedli, že se během několikatýdenního kurzu jejich vztah ke starším lidem změnil. Šedesát procent studentů uvedlo, že si mezi seniory našlo sympatické typy, se kterými by si někam třeba vyrazili. Stejně tak se vyjádřilo padesát procent učících se seniorů. Generace se prostě sblížily, protože k tomu měly příležitost.
Neznamená to, že teď máme přestat telefonovat svým dosavadním přátelům a začít žadonit u dětí sousedů, ať nás vezmou na diskotéku. Ale zamyšlení nad tím, kolik mladších lidí je v okruhu našich kamarádů, může náš život zase trochu popostrčit jiným směrem.
