Alois patřil ke starší generaci. Chyběla mu drzost a sebevědomí mladých. Nijak zvlášť výrazný, obyčejný muž světlých vlasů i pleti s neohrabanými pohyby. Rád chodil na ryby a na houby. Jinak ho svět nezajímal. Rybář i houbař většinu času tráví sám v klidu přírody. Stejně tak pro Aloise se samota stala celoživotní družkou.
Byl to takový looser, naprostý ztracenec, prostě outsider. Vídávala jsem ho z večera, jak se vrací vrávoravým krokem domů, do svého rodného domku. Domek stojí na mírném vršíku, který se pro Aloise stal po několika pivech těžko zdolatelným.
Domky v této vesnici se stavěly z kameniny, většina mužů byli kameníci, stejně jako Alois. Od časného podzimu se topilo, kamenina drží nejen zimu, ale i teplo. Lojza se vracel do studeného prázdného domku. Již dávno ho nikdo nečekal. Žena ztratila trpělivost a utekla i se synem. Nevydržela Aloisovy návraty z hospody, kdy se jinak hodný Lojza stával hádavým a agresivním. Na druhý den ho obvykle přepadaly výčitky svědomí, takže sekal latinu i dříví, opravil vše, co bylo zapotřebí. Ale to mu vydrželo jen pár dní, než zase po práci, vysílen těžkou prací kameníka, zasedl s kamarády u piva. A tak se nikdo nedivil, že už léta žil sám.
„Ahoooj!“ křičel obvykle na mne ze dveří Alois, když jsem šla kolem.
„Pojď si ke mně sednoouut.“
„Nemůžu, pospíchám na autobus. Jedu do práce.“
„Ále!“ uraženě zabručel, brblal si něco pro sebe a nepřestal mne sledovat, dokud jsem mu nezmizela z dohledu.
„A kdy přijedéééš? Přijdeš mě navštíviiit?“ zakřičel, abych ho ještě slyšela, jednu ruku měl na klice a druhou si rozpačitě mnul zátylek.
Jednou jsem přišla. Tak se posaď tamhle na tu židli, řekl, když viděl mé rozpaky, kam se vůbec posadit. Stůl špinavý po včerejší večeři, dalo se vyčíst, co zrovna jedl. Drobty chleba, máslo zůstalo i na ubruse, na židli pohozená košile, ne zrovna nejčistší. Rukávem utřel stůl a začal nalévat vodu na kávu.
„Sedni si, nikam nechoď, lidi pořád pospíchají, kam ta doba spěje? Tady to za mýho mládí bylo úplně jiný… tady bejvalo dětí… v každý chalupě… večer se v každý chalupě svítilo…. teď je tu všechno jiný.“
„To víš, Lojzo, dneska je uspěchaná doba… no a co ty… jak se máš?“
„ Koho to zajímá?"
„Ty už nepracuješ, Aloisi?“
„Ne, já jsem v invalidním důchodu. Já měl pracovní úraz. Mám schromlý ruce. Hele, těžko s nima hnu. Nechceš jabka? Mám taky ořechy, chceš? Chceš si je nasbírat?“
„Ořechy? To musí být loňský. Vždyť letos ještě nebyly.“
„Jooóó?“
Aloisova řeč je místy nesouvislá. Alkohol již započal svůj ničivý úmysl. Obličej má narůžovělý, překotně mluví i dýchá. Je nejistý. Ale zůstal citlivý s touhou po lásce.
Na stole byla láhev od piva. Prázdná. Stejně jako jeho prázdné dny. Prázdný život, prázdný pohled jeho očí. Rozhlížím se po pokoji. Působí zanedbaně stejně jako Alois sám. Když jsem přišla, kamna byla vyhaslá jako jeho oči. Jen srdce ještě doutná. Nehoří, ale jiskry nevyhasly.
Porevoluční změny ho nezajímaly. Jeho problém nebyl v dnešní době, jeho problém byl alkohol a slabá vůle. Když se ho někdo zeptal: „Aloisi, proč se nejdeš léčit?“
Hrubě odsekl: “A co bych tu potom měl? Vždyť jsem jako pes.“
Samotu snášel den ode dne hůř. A snad proto začal pokukovat po osamělých ženách.
„Já mám peníze, nechcete to dát dohromady?“
Ale každá žena utíkala, jakmile slyšela onu Aloisovu zoufalou nabídku.
Po několika rázných odmítnutích sklidil Alois jen posměch okolí, uzavřel se ještě víc do sebe, až téměř nevycházel ven. Jen pro pivo chodil denně s prázdnými lahvemi, aby je vyměnil za plné. Neutěšená situace se mstila depresí, špatnou náladou. Odpovědí za nevyřešenou krizi mu byla agrese. Zůstala v něm a hledala únik ven. Alois obrátil agresi vůči sobě, svému životu a své budoucnosti. Alois se rozhodl, že budoucnost zavrhne. Odmítne ji tak, jak byl sám odmítnut ženami, se kterými se pokusil naposledy o nápravu svého života.
„Já nejím, jen kouřím a piju,“ řekl mi, když jsme se po čase potkali ve vsi.
Jediný Aloisův společník je Kristus na kříži. S Aloisem je kříž. Skloněn pod svým křížem. Apatický. Lhostejný. Rezignovaný. Dávno přestal cokoli od života očekávat. Čekal jen na smrt. Věděl, že přijde. Připravil se na ni. Věděl, že ona jediná ho neodmítne.
Vešla jednou k ránu, otevřela tiše a tichými kroky se k němu blížila. Podřimoval, spal lehkým spánkem. Na tváři měl stejně lehký úsměv, jakoby jí už dávno patřil. Nebál se jí, byl rád, že přišla. Byla lékem na jeho bolest, byla dobrodiním. Byla přímo darem. Pomohla od trápení a slabosti. Tělo měl už tak zesláblé, že se marně pokusil zvednout.
Když po několika dnech násilím otevřeli dveře, byli už spolu dávno pryč. Nechali za sebou prázdno, jen v lednici zbylo ještě pár piv.
