Bod dva mého desatera zní, že obraz stavíme z linií, tvarů a struktur. V krajině je nejdůležitější linií horizont. Žádná jiná linie se mu nemůže svým významem rovnat. Vyzkoušejme si to při první procházce. Tohle je krajina u nás ve Zvoli, nikterak dramatická středočeská rovinka. Jde tedy o horizont rovný, žádné kopce, žádné divoké tvary na obzoru. Na prvním snímku jsem horizont umístil doprostřed obrazu, je shodný s vodorovnou osou.
Toto je nejhorší možné řešení, nudné, fádní, nezajímavé. Vyhýbejme se středové ose – pokud ale nás k tomu nevede nějaký vážný důvod. Pokud ale nás nezajímá nějaká symetrie, horizont uprostřed obrázku je známka neškolené ruky. Je to zásadně špatné řešení.
Nezbývá tedy než umístit horizont nad středovou osu nebo pod středovou osu. Vyzkoušejme si to – fotil jsem prakticky ze stejného místa, stejným ohniskem objektivu Nikon 18-300/3.5-6.3 na aparátu Nikon D7100. Na druhé ukázce je horizont pod vodorovnou osou. Obrázku dominují mraky. Snímek má pěknou letní náladu – krajina pod mraky je najednou tak trochu podružná.
Co se stane, když horizont posadím nad vodorovnou osu? Daleko více vynikne obilí na poli. Zase to má letní atmosféru, ale nebe ztratí svoji určující roli. V tomto případě platí, že čím kratší ohnisko (tedy čím širší úhel záběru), tím větší efekt.
Jistě se zeptáte, co tedy je správně, když nesprávně je umístit horizont doprostřed. Záleží na motivu. Někdy je nebe úchvatné, dekorativní, až ohromující. Jindy nás víc zaujme prostor od špiček nohou až k obzoru. V prvním případě dáme horizont dolů a necháme vyniknout nebe, v druhém naopak nebe potlačíme, horizont vysuneme nahoru a zabýváme se prostorem před námi.
Nikterak ale netvrdím, že obzor nesmí vůbec být uprostřed – a hlavně, záleží na jeho tvarování. Zde je horizont prohnutý a jeho zvednutá levá i pravá část tvoří rámec. Je to tedy příklad, kdy střed nepůsobí rušivě, snímek je dramatický až až (rybí oko). Ovšem - zdůrazňuji - horizont zde není rovný. Opisuje křivku. Ale i v tomto případě bylo nutné hlídat jeho vztah k vodorovné ose.
Na této ukázce ale je zřejmé, že hlavní motiv je levandulové pole. Horizont je vysoko nad středem, nebo tvoří jen úzký proužek. To ještě zvýrazňuje dojem prostorovosti.
Západ slunce nad horním Nilem, fotka z Ugandy. Zajímal mne Nil, odraz slunce, vlnky. Proto i zde je horizont hodně vysoko nad vodorovnou osou – efekty na vodě byly důležitější.
Zde je horizont pod vodorovnou osou – krajina neboli pankejt u nás ve Zvoli. Nádherné nebe, protisvětlo v travinách. Důležité jsou mraky, dejme jim prostor.
Naopak příklad středového umístění, abych tu nevytvářel mylný dojem, že střed je absolutně špatně. Je tu realizováno to, o čem jsem se zmínil na počátku – jde o symetrii. Mraky se odrážejí ve slaném jezírku v poušti Namib. Velmi symetrický motiv, a proto jsem horizont posadil do vodorovné osy.
Další obrázek z Namibie - auto v poušti. Nebe sice krásné, ale motiv mě zajímal víc. Horizont je tedy nad vodorovnou osou.
Shrnutí
Horizont je významný obrazotvorný prvek. Pokud k tomu není nějaký zásadní výtvarný důvod, je dobře se vyhýbat umístění horizontu do vodorovné osy. Horizont ať je v horní nebo dolní vodorovné třetině, nebo blízko třetiny, to je osvědčené poučkové řešení. Když váháme, zda do horní nebo dolní třetiny, je třeba zvážit, co je zajímavější – nebe, nebo to, co je pod ním. Když nebe a krajina je nezajímavá nebo málo zajímavá, dáme větší prostor nebi a horizont je na dolní třetině. No, a když je prostor zajímavý, členitý, tvárný a na nebi tolik nezáleží, nebo je dokonce nevýrazné, dáme horizont nahoru.
Zdroj: digineff.cz http://digineff.cz/clanek/nikon/polopate-resime-horizont
