Bořivoj Rambousek je odkojen dobrodružnou literaturou. V přírodě mnoho nepobyl. Byl to knihomol a raději nasával romantiku s baterkou pod dekou, nežli by někde ve stanu riskoval přítomnost obtížného hmyzu na svém těle. Prožíval nepřízeň počasí polárních badatelů a úmorné vedro Amazonského pralesa ve vyhřátém pelíšku. Byl jako desperád Novotný a jeho přítel Tučný. V televizi jednou vyprávěl starý tramp, jak tihle dva pánové přijeli luxusním autem k táboráku, zmínili se o Divokém západě, zapěli několik trampských písní a pak zase odjeli do lůna civilizace. Ze všech těch klukovských idolů se Bořkovi uchoval jen jeden. Stopař Zebulon Stump. Sám se na stará kolena takovým stopařem stal a často hledal pozpátku trasu svých cest, zdobených ztracenými předměty.
Bořivoj se zapojil do kulturního a sportovního dění v obci. Všude ho bylo plno. Nekamarádil akorát s myslivci, což je zvláštní sekta, a s požárníky. Ti jsou na moravském venkově vojskem Lidové strany. Bez posvěcené stříkačky by byl jejich zásah při požáru stavení poloviční. No, a protože se angažoval u fotbalistů, stal se z něj lepič plakátů. Byl to souboj s lidskou blbostí. Častokrát musel během jednoho týdne vylepovat plakáty na fotbalové utkání i třikrát. Někdo je totiž stále strhával. Lepič začal při vylepování nosit s sebou i stoličku. Plakáty pak vylepoval v patřičné výšce pomocí podstavce pod nohama. Plakáty však mizely dále. A tak si stopař vydedukoval jediný závěr. Děti to nestrhávají!
Na stará kolena se stal Bořivoj předsedou Osvětové besedy při radě MNV. K vylepování fotbalových plakátů se přidružily i plakáty na kulturní akce. Posledních deset let totality zaznamenal velký kulturní dům v obci Podboří koncerty profesionálů od agentury Pragokoncert. Najednou Bořivoj lepil kromě plakátů fotbalových i reklamu na kulturní akce. Nežli pochopil, že na dřevěném plotě zůstane takový plakát jen několik minut, začal barevné plakáty umisťovat za sklo do různých prodejen v obci. Mělo to jenom jedinou chybu. Plakáty známých zpěváků musel doručit dvakrát. Jeden vždy umístila paní vedoucí za výklad a druhý srolovaný odnesla domů dětem.
Do tohoto období spadá příhoda, která se dá zařadit do sloganu. Nelituji toho, co jsem udělal, ale toho, co jsem profláknul. Tehdy právě doručoval kulturní pracovník Bořivoj plakát s fotografií Karla Zicha. Doručil paní vedoucí dva plakáty, když vtom se ozvala zákaznice. Pravila: ,,Pane Rambousku, já bych chtěla také ten plakát. Daroval byste mi jej?“ A Bořivoj odvětil: ,,Ale jo, za chvíli vám jej přinesu k vám domů. Bude to ale za pusu!“ Pak nelenil, uchopil plakát a hajdy na určenou adresu. Hezká mladá paní otevřela a činovník ji předal srolovaný dárek. Žena poděkovala, otevřela pak dveře a prohlásila: ,,No přece se nebudeme líbat venku!“ Bořivoj rychle odešel. Až za několik minut dárci docvaklo, že je hlupák. Tehdejšího zastření mysli lituje dodnes.
V poslední době se třikrát lepiči plakátů přihodil malér. Cestou vytrousil někde klíče. A pak se zněj stal stopař. Šel po svých stopách a upřeně hleděl na zem. Čenichal jako jeho vzor stopař Zebulon Stump. Jako houbař pečlivě prohledával každý kousek půdy, každý trs trávy. Dvakrát uspěl. Poprvé našel klíče na zemi v řeznictví, podruhé je nakonec objevil hned na prahu svého rodinného domku. Třetí pátrací akce skončila však bez výsledku. Pak mu to došlo: ,,Jedny klíče má přece Máňa, vdaná to žena!“
V kuchyni u jeho nejlepšího přítele se odehrál tento dialog: ,,Honzíku, máš telefon?“ ,,Jo, tady stojí a nač potřebuješ telefonovat?“ Majitel přístroje pak vyslechl úpěnlivou žádost tazatele o jeho vlastní klíče na neznámé adrese. Host vyprovokoval starého kamaráda a herce k záchvatu neutuchajícího smíchu. K tomu se plácal do stehen. ,,No ještě, že víš, jak se bez vloupání dostaneš do vlastního stavení!“ Tajemství stopaře odhalil jeden telefonát v nouzi.
Vše se nakonec v dobré obrátilo. Žena předala doličný předmět o několik minut později na přesně utajovaném místě večerních schůzek. Teprve po letech se dva bývalí dobří přátelé setkali. Přišla řeč na záležitost se ztracenými klíči. Máňa, žena již v letech, se usmála a pak prohlásila: ,,Bořku, myslela jsem, že jsi lepší formát. Když jsi tehdy chtěl své klíče zpátky, nemusels používat tak blbou výmluvu!“
