Když jsem se dozvěděla, že mladičká dcera mých známých zvítězila v konkurenčně silném mezinárodním finále soutěže Elite Model Look, které se konalo v čínském Šen-čenu, měla jsem z toho velikou radost. Jednak za Barunku, která se svým vítězstvím zařadila mezi slavné vítězky soutěže, jakými byly například Petra Němcová, nebo z cizinek Linda Evangelista či Cindy Crawford, jednak jsem měla radost za její rodiče a venkoncem za naše malé krásné Česko.
Současně se mi rozjitřily moje vzpomínky na návštěvu města Šen-čen, ležícího v deltě Perlové řeky, které jsem před lety navštívila v rámci více jak dvoutýdenní návštěvy Hong Kongu. Napadlo mne, ačkoliv od pobytu uplynul nějaký ten pátek, že bych se mohla prostřednictvím psaného vyprávění o hrst zážitků se čtenáři portálu i60.cz podělit.
Mé dobrodružství začalo dlouhým letem z Vídně do Helsinek, kde jsem přesedla do boubelatého obřího letadla. To letadlo bylo tak tlusťoučké, že jsem i zapochybovala o jeho schopnosti vzlétnout. Let byl nekonečný, téměř celý proběhl bez doprovodu slunečního svitu. Po 8 hodinách se za okénkem letadla rozprostřela nedozírně naducaná peřina z bílých mraků, kterou slunce stoupající nad obzor rozpustilo a vítala nás rozlehlá, z rýžových polí pečvorkem ušitá, jižní Čína.
Ani jsem nedutala. Napjatě jsem koukala na zvláštní tvary a barvy mně neznámé země. Zhruba hodinu jsem oněměle, pořád ještě ze vzduchu, hltala nově se nabízející scenérii. Po té následoval neočekávaný manévr nad Jihočínským mořem a skřípot brzd podvozku našeho boeingu. Letadlo cuklo a všichni na palubě si málem udělali bouli o opěradlo sedadla před sebou. Následovalo ticho, čas jakoby se zastavil. Vzápětí tento tíživý okamžik pominul a objala mne rušná aura města Hong Kong.
Dojatá ze šťastného příletu jsem se ocitla na hongkongském letišti Chek Lap Kok. Toto letiště patří mezi největší na světě se svou kapacitou přepravy a provozuje jednu z největších budov letového terminálu pro cestující. Letiště bylo postaveno na umělém ostrově nízko nad hladinou moře (navážka nepotřebné sutě z výstavby moderního města Hong Kong na kontinentální pevnině), navíc v blízkosti hornatého ostrova, což přináší řadu problémů s výskytem silných větrů, a proto byl pro letiště vyvinut systém Windshear and Turbulence Warning System (WTWS), který varuje piloty a personál řízení letového provozu před náhlými turbulencemi. Ostrovní letiště Chek Lap Kok plně nahradilo provoz starého pevninského letiště Kai Tak, z něhož jsem viděla jen rozvaliny. Trošku smutný pohled, neboť o letišti bylo známo, že přistávat na jediné vzletové a přistávací dráze dlouhé 2700 m mezi mrakodrapy bylo pro piloty výzvou a uměním.
Obří klimatizovanou halu letiště jsem opouštěla ve společnosti mé hostitelky, báječné kamarádky z gymplu. Venku bylo jako „v prádelně“. Teplota 34 stupňů C, vlhkost 90 %. Přiletěla jsem totiž v období tropických monzunů. Tričko se mi okamžitě přilepilo k tělu, čůrky potu jsem často neměla pod kontrolou, „evropský bavlněný dress“ neměl šanci. Po větru ani památky.
Co bych však v příštích dnech za to bezvětří dala! Netušila jsem, že v za pár dnů zažiji chvíle s tajfunem Sanva, který nakonec v plné síle na Hong Kong nezaútočil. Město jen z jihu olízl a stočil se na východ. Toho dne jsem se stala součástí varovných dokonale propracovaných systémů a svědkem toho, jak jsou hongkongští obyvatelé (trvale žijící i migranti) uvědomělí a nepodcení žádnou z houkajících sirén, žádný viditelný signál, který upozorňoval na nebezpečí tajfunů a velkých bouří. Už se nepamatuji na přesný stupeň ohrožení, ale ve vteřině z ulic, volných prostranství, teras a balkonů mizelo vše, co by mohlo vzlétnout, případně, co se dalo uvázat či jinak stabilizovat, bylo obyvateli s asijským klidem neodkladně prováděno.
Moje kamarádka bydlela na východním pobřeží ostrova Lantau, u jehož západního pobřeží bylo postaveno mnou již zmiňované obří letiště Chek Lap Kok. Neztrácely jsme čas ubytováváním, svá upocená těla jsme si osvěžily v Klubu expatriotů s nádherným bazénovým vodním rájem a já aktivně začala poznávat město Hong Kong, jehož obyvatelů krédem je: „Žít a nechat žít“, a o němž jsem měla zatím jen kusé informace – že území je tvořeno částí čínské kontinentální pevniny a 235 ostrovy u východního břehu Perlové řeky; že je rozložen na suchozemské ploše téměř 1100 km2, což zhruba odpovídá okresu Zlín a tuto plochu obývá cca 7 milionu lidí; že v něm žije 1 % západních cizinců, takzvaných kuej–lu = barbarů; že měnou je 1 KHD = hongkongský dolar, asi 3,30 Kč. Tedy, bylo na čase, abych se o Hong Kongu dověděla více. Po relaxaci v bazénech jsme vyrazily poznávat okolí.
Jedna homole za druhou
Ihned po chvilce bloumání po okolí jsem zjistila, že krajina okolo svojsky vystaveného města je kopcovitá, hornatá se strmými svahy. Nejvyšší kopec je 958 m n.m. a jmenuje se Tai Mo Shan. Možná si řeknete, že takových kopců u nás je, ale kolik jich roste přímo z mořské hladiny? V tom právě spočívá ta nádhera. Kopce mají tvar homolí, jsou porostlé nepropustnou buší, plnou lián a bujné vegetace, ptáků, obratlovců, švábů jako dlaň a bezpočtu toulavých chundelatých psů.
Těch nádherných pestrobarevných velkých motýlů s křídly velikosti A6 co tam poletuje! A obří vážky – těch jsem se hystericky bála. Docela jsem omdlévala, když jsem se ocitla na Lantau Peak nedaleko chrámu PO LIN Monastery v mraku těchto křehkých živočichů, kteří mne obkroužili ve chvíli, kdy jsem sbíhala schody od bronzové 34 m vysoké a 202 tun těžké sochy Big Buddhy sedícího v pozici lotosového květu, v jejíž útrobách je uložena krystalická forma Buddhy (1/10). Na toto místo se můžete dostat jízdou v nejdelší (v Asii ) závěsné kabinkové lanové dráze Ngong Ping dlouhé 5,7 km, my jsme volily městskou autobusovou linku a zážitek z jízdy po prudkých serpentinách.
V okolí Hong Kongu jsem viděla zelená pole, rybníky, louky, ale na českou mazlivě rozvlněnou krajinu to nemá. Oblast se jmenuje New Territories a slouží především k chovu kuřat a vepřů, jejíž produkce pokrývá poptávku místních obyvatel.
Věřili byste, že Hong Kong coby velmi zalidněné město na světě, bylo vyhlášeno za jedno z nejzelenějších velkoměst v Asii? Já bych nevěřila. Jen díky tomu, že jsem se tam ocitla, poznala jsem, že lidé bydlí ve výškových budovách průměrně 25 – 40ti podlažních a nezastavěná prostranství mezi mrakodrapy a bytovými domy jsou kultivována parky, ve kterých můžete cvičit tajči, meditovat, pozorovat ptáky ve voliérách, v jednom parku jsem pozorovala v dočasném příbytku i tygra. Stromy a rostliny jsou v parcích často označeny, popsány, škála druhů je velká. Mne zaujaly palmy královské, bambusy, kaučukovníky, sekvoje, cypřiše, liány a pivoňky, jejichž barvy jsou označovány za barvu země a vůně za vůni nebes.
V zahradách, které se rozprostírají v centru obchodní části těsně v sousedství mrakodrapových věží (například budova IFC, 315 m vysoká budova Bank of China, banka HSBC – nejdražší stavba světa, 350 m vysoká budova The Center, dvojice mrakodrapů Lippo centre - „Koala tree“) jsem si osahala a očichala blahovičník kulatoplodý, Eukalyptus Globulus. V Hong Kongu jsem poprvé objala a přivoněla si ke květu běžně rostoucího stromu Orchid Tree, v překladu Orchideový strom. Má nádherně ploché listy se zvláštním vykrojením. Kvete růžově nebo bledě žlutě. Růžový květ druhu Bauhinia Variegata měl jednu výsadu, byl na zadní straně mince hongkongské měny (dnes už jsou asi mince z oběhu staženy). Oba stromy v květu krásně voní a mají léčivé účinky. Strom s růžovými květy léčí zácpu, kožní choroby, lepru, vředy, hemeroidy a bronchitidu.
Na vlastní zkušenost jsem se mohla přesvědčit, že v Hong Kongu není třeba mít automobil (já to mimochodem tvrdím i o Praze), tedy pokud nepotřebujete jezdit za hranice města do neobydlených částí města. Mít auto je přepychem vzhledem k nedostatku místa a vysokým cenám za každý metr čtvereční, neboť takové auto je potřebné někde garážovat, parkovat, a to si mohou dovolit jen ti majetní. Stejně tak je bydlení v Hong Kongu velmi drahé a cenu zvedají dvě kritéria – vzdálenost od moře a výhled. I malou zahradu vlastní opravdu jen boháč.
Mobilitu řeší dokonale koordinovaná a propracovaná síť městské hromadné dopravy. Vyzkoušela jsem metro, které má trasu i pod mořem, místní rychlovlak, octobus, minibus, citybus, taxiky, eskalátory a elektromobil – golfs car na ostrově Lantau. Všechny dopravní prostředky byly pohodlné, čisté a bezpečné. Cestovné platíte proti jednorázovému lístku. Koupily jsme si pro přemisťování po městě a ostrovech magnetickou kartu, ovšem dalece vyvinutější než je naše pražská Open Card. Svezla jsem se i kuriózní dvoupatrovou tramvají, která jezdí v Hong Kongu od roku 1904 v severní a centrální byznys části města.
Zatímco obyvatelé neřeší vlastnictví automobilu, o to více jsou vlastníky lodiček a jachet. Je to nezbytný prostředek pro spojení mezi obydlenými ostrovy, ale i prostředek dopravy za zábavou a volnočasovými aktivitami. Provoz přes Victoria Harbour, úžinu mezi ostrovem Hong Kong a kontinentální částí zajišťuje mnoho moderních plavidel, ale já všem doporučuji starobylou kyvadlovou loď Star Ferry se dvěma palubami nad sebou. Plavba trvá v jednom směru 7 minut, vylodí cestující a vzápětí nalodí nové, aby mohla plout zpět. Nemusí se otáčet. Je vybavena lodními šrouby na obou stranách.
Abychom dostály rčení „Kdo nebyl na hoře Victoria Peak, nebyl v Hong Kong“, vystály jsme si více jak hodinovou frontu na pozemní lanovku Tram peak, podobnou té naší jezdící na Petřín. Hongkongská jezdí již od roku 1888 a bez nehody. Vyjíždí z nadmořské výšky 28 m.n.m., končí v sedle hory Victoria Peak (552 m n.m.). Její délka je 1365 m a stoupání mezi mrakodrapy 27 stupňů. V místě nejprudšího stoupání není vůbec jednoduché v uličce vagonu stát, na podlaze jsou proto napříč lišty, které chrání proti skluzu do zádi vagónu. V cíli strmé jízdy nás čekala nádherná vyhlídka na město. Doporučuji vyjet na peak v předvečer, cca v půl šesté, těsně před západem slunce. Ani se nenadějete a lusknutím prstu se město halí do tmy s tančícími neony a lasery. Nádherná show. V tu dobu jsme seděly s kamarádkou na terase vyhlídkové restaurace a efekt „lusknutí prstu“ jsme si užívaly u báječně odlehčené večeře.
Totiž - v Hong Kongu je téměř všechno jídlo dovážené, a proto je velmi čerstvé. Ve městě je málo místa na uskladňování čehokoliv, je přepychem mít spíž. I z tohoto důvodu je ve městě nespočet restaurací a jídelen různých proveniencí. Nejlevnější jídlo – asi za 20 ongkongských dolarů nedoporučuji, ale na národní jídlo DIM SUM si zajděte. Obyvatelé z dovážených potravin nejvíce vyhledávají japonské, neboť ty jsou zárukou kvality (tvrdé hygienické normy) a jsou mistrně zabalené (chytře i vkusně). Každé ráno jsme chodily na snídani do mangového baru, kde nám oloupané čerstvé mango nakrájeli do půllitrového kelímku, prolili mangovým džusem a nastavili mangovou ledovou tříští. Sem tam jsme si zašly na SAGO, kuličky tapioky z kořene kasavy (Manihot uttilissima) v mangové omáčce a typický měsíční koláč (Moon Cakes), excelentní na pohled, ale nechutně sladký se žloutkem uvnitř.
Zážitek mám z nejluxusnějšího hotelu – The Peninsula. Daly jsme si tam čaj o páté. Hned za vstupní halou do hotelu je veliká kavárna, s oddělenými kuřáckými a nekuřáckými prostorami. Jelikož jsme nebyly hotelovými hosty (ti mají ve službách hotelu nekompromisní přednost), chvilku jsme čekaly, než nás číšník usadí. Čas jsme nevěnovaly civěním nad hosty, jak je tomu často u nás, ale zašly jsme do zázemí, kde byly luxusní obchůdky, například Cartier. Když nás číšník usadil, ihned nám nabídl čaj. Vybraly jsme ličiový a odpolední jasmínový, samozřejmě s mlékem podle staroanglikánské tradice. Stoluje se zde, prosím, kompletně v ryzím stříbře. Standardně je na stole třípatrová stříbrná mísa s drobnými dortíky a sladkostmi, pudinky, ale i s malými toasty (co myslíte, zůstala by taková mísa v Čechách na místě?). Když se jednou stanete hostem hotelu a přenocujete, jste jako host tolik ceněn, že vám doživotně bude chodit jako pozornost podniku k narozeninám krásná gratulace.
Neposledním zážitkem pro mne byla ulice Lan Kwai Fong. Je to vcelku krátká ulice, avšak plná barů, pubů, tanečních klubů, jejich počet je údajně okolo sta. V ruském klubu Balalaika jsem se velmi nevinně opila, neboť jednou podmínkou vstupu do baru bylo projít ledovou komorou, kde bylo asi mínus 25 stupňů, a druhou podmínkou bylo vypít echt ruskou dávku vodky, jak se říká „stakán vodky“. A já houby pijan jsem stakánu moc času nedala, jelikož mráz byl krutý, kopla jsem to do svého rozehřátého tělíčka, nuže, co mohlo asi následovat? Stala se ze mne veselá opice oděná do zapůjčeného norkového kožichu, se ztrátou ostychu, zpívající na plno s místními kaťušu.
Z Hong Kongu do Šen-Čenu
Své vyprávění o jsem si usmyslela díky městu Šen-Čen, nezůstanu dlužna tomuto městu a dovolím si povyprávět ještě tamní zážitky. Jak jsem napsala, Šen-Čen je čínské město a abych se do něj mohla jet podívat, bylo nutné vyřídit si do Číny vízum. Jelikož moje kamarádka měla konexe, během jednoho dne bylo jednorázové vízum z Hong Kongu a zpět vyřízeno. Jely jsme rychlovlakem, vše na vteřinu klaplo. Odjezdy, příjezdy.
Na hranici to však bylo husté, doslova. Atmosféra, tlačenice, tovární šeď interiéru, uniforem i obalů bumážek, k tomu nesmlouvavě přísné a podezíravé pohledy celníků, třímajících v rukou samopaly. Jeden v kukani stále zvedal hlavu od mého pasu, pak koukal na mne, opakoval to snad 100krát, už jsem se viděla v cele. Pak přišel jiný samopalník a puškou mi pokynul, že mohu jít. Brrrrrr. Ze šoku jsem se vzpamatovala až v tržišti, avšak netradičně fungujícím na několika poschodích obrovské budovy, před kterou bylo velké parkoviště, plné jízdních kol. Nechápu, jak si své kolo ten který majitel dokázal najít, protože jsem neshledala, že by se od sebe nějak lišila, ať už tvarem či barvou. Prolézaly jsme patra tržiště, všude byly zatažené rolety nebo závěsy, vynucené přítmí a těkající, byť usměvavé, oči prodávajících. Na pultech a přídavných židlích samé zboží, hromady a hromady. Ovšem jen to legální. Za závěsy v zázemí pak probíhala šmelina. Luis Vuiton, Chanel, Boss…
Na Šen-čen budu vzpomínat díky příhodě v kosmetickém salonu, který jsme navštívily za účelem poznání nefalšované čínské masáže nohou a rukou, včetně pedikúry, manikúry a depilace. Ještě jsme se nestihly usadit do křesel, už se přihrnulo „komando“ bělooděnců a vrhlo se na nás. Moje nohy a ruce zkrášlovalo a masírovalo téměř 6 odborníků, jeden na nehty, jeden na retuši ztvrdlé kůže a otlaky, jeden na masáž nohou, další na masáž rukou, další dvě dámy prováděly depilaci. To byl fičák. Já ječela současně bolestí a místy záchvaty smíchu, jak mne obrušování chodidel lochtalo. Vrcholem jejich skvělé služby byla depilace obličeje, kterou mimochodem tradičně podstupuje každá budoucí nevěsta den před svatebním obřadem, neboť jen tak bude čistá a nevinná. Přistoupila malá něžná Číňanka, dlaň měla plnou bílého pudru. Jako malému usmrkanci mi obkroužila pudrovou dlaní obličej, až jsem zalapala po dechu. Poté mistrně ovládající mezi prsty našponovaná vlákna podobná silnější niti, přiložila k obličeji, jež měl z pudru masku s trčícími chlupy, o nichž jsem ani netušila, že je na obličeji mám. S každým jejím škubnutím jsem řvala jako zvíře. A pak zoufalstvím vybuchla do bezmocného smíchu. Kamarádka na tom nebyla lépe. Asi se tam takový tyátr neděl denně, protože ve vší té bezmoci jsem si všimla, jak nás obestupuje hustší a hustší diváctvo a zírá na naše „vraždění“. Na tu scénu nezapomenu, ani pan Forman by to nevymyslel lépe. Až bylo vše u konce a nastala fáze uklidňujících jemných masáží a obkládků z vonných bylin, dav diváků se smutně rozcházel. My jsme jej poté následovaly, vznášely jsme se, odcházely jsme jako neopeřená kuřata, bez chloupků, jen se zítra vdávat. Čínská masáž a kosmetické úkony jsou bezkonkurenční, dnes už to vím.
O pobytu v Hong Kongu a okolí bych mohla ještě vyprávět, zažila jsem tam toho opravdu mnoho. Koupala se v Jihočínském moři, stála na nejdelším závěsném mostě na světě, byla na toaletách ze zlata, obědvala s buddhistickými mnichy v klášteře, viděla pandy, byla u léčitele, který mi ukázal i bylinný produkt jako lék na AIDS. Jediné, co mi z plánovaného nevyšlo, byla malá expedice za růžovými delfíny.
Nu což? Co nebylo, může ještě být.
Věřím na další úžasný pobyt v Hong Kongu a na další vyprávění.
