Sobota s Přemyslem Otakarem II.
a Joachimem Barrandem

Jak jsem se zmínila v nedávném příspěvku o návštěvě hrnčířských trhů, jezdíme do Berouna již několik let dvakrát ročně, na jaře a na podzim, kdy se právě konají ony známé a mezi lidmi z širokého okolí oblíbené trhy. Tentokrát jsme však porušily tradici a vydaly se do Berouna po měsíci od poslední návštěvy ještě jednou. Nalákala nás tam slavnost nazvaná Berounské hradby, pořádaná u příležitosti 750-letého výročí první písemné zmínky o městu Berounu.

Tu zmínku lze nalézt v listině tehdejšího panovníka, krále Přemysla Otakara II. Originál je uložen mezi nejstaršími existujícími dokumenty v Národním archivu v Praze na Chodovci.

Město Beroun se na svou velkou oslavu důstojně připravilo. Vždyť již celý rok 2015 je nazván Rokem berounského medvěda. Již v loňském roce byl vypsán konkurs na nejlepší pamětní publikaci o historii a současnosti Berouna. Vítězná kniha pak byla právě při oslavách pokřtěna a vstoupila na trh.

Hlavní oslavy probíhaly na centrálním Husově náměstí, jindy místu hrnčířských trhů. I tentokrát tam byly k spatření stánky, ale mnohem skromnější a možná i kvalitnější. Samostatnou kapitolou byla přehlídka asi 14 malých pivovarů, které mezi sebou soupeřily o žíznivého návštěvníka. Na pódiu na dolním konci před radnicí vystupovaly většinou historické skupiny, ozval se i tradiční jazz. Zklamání způsobila pouze odřeknutá účast avízovaného zpěváka Petra Spáleného s Apollo Bandem.

Na pódiu vystoupili se svými zdravicemi samozřejmě i zastupitelé města v čele s překvapivě mladou paní starostkou, pozváni byli i zástupci družebních měst v Německu a Polsku a Moravského Berouna. Výčet uzavíral čestný host kardinál Dominik Duka.

Hlavní zájem návštěvníků byl pochopitelně zaměřen na historický průvod v čele s králem Přemyslem Otakarem II. Ten dorazil na náměstí krátce po 14 hodině a panovník se usadil na přichystaný trůn na pódiu a jal se komunikovat s občany oblíbenou formou konfrontace minulosti a přítomnosti. Berounští občané se rozhodně bavili velmi dobře. Měli k tomu důvod, vždyť v současnosti jejich kdysi šedivé město opravdu viditelně vzkvétá.

My se sestrou jsme se po ukončení královského ceremoniálu ještě stačily podívat do zdejšího Muzea Českého krasu. Zatímco do Geoparku Barrandien, do expozice zdejších typických hornin, situované na dvoře muzea, zavítáme pokaždé a pokusíme se v nabídnuté hromadě "štěrku" najít alespoň zlomek zkameněliny, tak ve vlastním muzeu v Jenštejnském domě na náměstí jsme byly poprvé. Bylo pozdní odpoledne a my jsme byly momentálně jediné návštěvnice. O to milejší bylo, když se nás okamžitě ujala mladičká průvodkyně a i přes naše zdvořilé námitky, že to zvládneme samy, nám představila celou expozici. Živou i neživou přírodu, dějiny řemesel, síň berounského rodáka dirigenta Václava Talicha, obrazy proslulých měšťanů. Dokonce nám prozradila i pikantnost, o níž já jsem nevěděla, totiž, že u slavného francouzského vědce Barranda posluhovala paní Nerudová a že prý známý spisovatel Jan Neruda byl možná jeho syn.

Každopádně jsme opouštěly Beroun tentokrát mnohem pozdějším vlakem než obvykle. Přispělo k tomu i počasí, které se po ranním vyhrožování překvapivě umoudřilo.

V Berouně jsem byla prvně takřka před 50 lety. Tehdy jsme jeli na výlet a přenocovali jsme tam v nevlídné noclehárně. Město mi připadalo velmi ošklivé a večer tam nebylo možno sehnat nic k jídlu. Navíc jsem byla nastydlá, což mou nelibost dovršilo. Doufala jsem, že už to město nikdy nenavštívím. Netušila jsem, že po několika desetiletích tam budu jezdit dobrovolně a ráda. A že to nemusí být dokonce ani kvůli setkání s českým panovníkem.