Pro dovolenou ve Středomoří je vhodné časné léto, není tam ještě takový žár. Mlátil jsem do počítače a byl nadšen, kolik cestovních možností to dnes existuje, jen si některou vybrat. Ve skutečnosti ale neexistovaly! Vydal jsem se do centrální zájezdové pražské kanceláře, mající přehled o opravdu existujících zájezdech z České republiky.
V kanceláři posedávala referentka „Obojková“. Na lebce měla skruž s mikrofonem a sluchátky, před sebou počítačovou obrazovku. Byla vybavena elektronikou jakou mají v kosmickém středisku. Rychle pochopila, co chci, mlátila počítač a zároveň mluvila s mnoha republikovými cestovkami. Vybrala mi tři zájezdy, do kterých jsem se měl v následujících dnech přihlásit. Ze všech mi přišly odpovědi, že zájezdy byly pro nedostatek zájemců zrušeny!
Už jsem měl dost počítačového blbnutí - ztráty času! Proto jsem se vydal pěšky přímo do osvědčených pražských cestovních kanceláří. Hned v té první seděla letitější úřednice a zpaměti, bez počítače, mi navrhla zájezd, který jsem chtěl a ve skutečnosti skutečně existoval.
Odlet s pražského letiště Ruzyně byl v lidsky přijatelnou podvečerní dobu. Byl jsem tam včas, a tak dlouhou dobu čekal před odletem. Letiště bylo letos už nekuřácké! Kouřit se smělo jen v bufetu. Tam se smělo zakouřit jen při konzumaci. Bufeťačka naříkala, že ji sledují kamerou, a tak si musím koupit aspoň jeden bonbón za 15 korun. Teprve pak mi podala popelník.
Letadlo letělo z Prahy na ostrov Korfu skoro celých 100 minut! Cesta z domova na pražské pracoviště mi zabere jenom 60 minut! Za letu nás přikrmili jednou žemlí.
V letadle jsem seděl u nouzových východových dveří. Dostal jsem zvláštní instruktáž, jak při nehodě dveře otevřít. Byl jsem pyšný na momentální funkci pomocníka pilota – záchranáře. Neztroskotali jsme, a tak byla má pýcha předčasná.
Letěli jsme ve výšce asi jen sedm kilometrů. Doletěli jsme do Kerkyry-Korfu za tmy. Tohle řecké letiště je už elektrifikované, tak na něm mohou letadla přistávat a startovat i v noci. Dál jsme jeli mnoha malými klimatizovanými mikrobusy. Jedna naše spolucestující naříkala nad okradením pražským letištním personálem o kosmetické přípravky. Neměla lahvičky předpisově zabalené. Ukradli jí jich za několik tisíc korun!
Naše ubytování byla na příčně opačném konci ostrova, v Paleokastritse, jízda trvala asi 20 minut.
Byl mi přidělen reprezentační pokoj, v Pleokastritse (v překladu Staré Hradiště), v hotelu ELLY BEACH, s balkónem, klimatizací, postelí s baldachýnem, ledničkou a terasou. Jen o popelník jsem musel požádat, recepční mi nakonec dal ten svůj. Vzdálenost k Jónskému moři byla asi 20 metrů.
Hadice od mého klimatizačního kondenzátoru vedla na šikmou střechu před mou terasou. Voda po ní pak stékala dolů, dole v restauraci sedícím hostům přímo do sklenic vína. Aspoň tak ho měli lépe vychlazené.
První dojmy
Ráno u bohaté snídaně, po projevu delegátky, jsme začali vnímat Řecko - ostrov Korfu. Od dávna chudobné, ale stále kapitalistické Řecko je pořád stejné, chudé. Naše země byla a je, i přes československé politické výkyvy, vždy mnohem bohatší!
Na Korfu ale také opravdu ledacos chybí. Třeba odpadkové koše, pouliční hodiny, teploměry na veřejných místech. Ono se tu vlastně tak moc nespěchá, tyhle věci a informace místním nejsou k žití natolik potřebné. Třeba už náš první pobytový den nešel elektrický proud a netekla voda. K večeru ale už všechno fungovalo.
Ostrované se neopíjí a neřvou do noci, neruší tak okolí. Vůbec se tu nekrade, prodavači neokrádají, nevraždí se tu! Je tu za přečiny a zločiny vyhazov z práce a pozdější kriminál! Pokud se něco ukradne, kradou si to cizinci mezi sebou.
Po prostituci tu není ani stopy. Ženy jsou řádně vdané a manželé je ze svých platů uživí. Nemusí si tu přivydělávat tímto nejstarším řemeslem.
Lékařská pomoc je tu pro Čechy snadno dostupná. Řecký lékař už umí trochu česky, má smlouvy s našimi zdravotními pojišťovnami, vozí s sebou léky a všechnu administrativu si vyřídí sám. Stačí ho jen telefonicky přivolat, přijede okamžitě!
Domy jsou stavěné ve středomořském stylu, s oblouky, palisádami, terasami, nanejvýše s jedním patrem. Více poschodí musí povolit státní úředníci, dělají to ale jen velmi neradi.
Často tu dochází k náhodným požárům, ale i úmyslným, od žhářů. Pozemní hasiči toho moc neuhasí, krajina je kopcovitá, hadicemi nedostupná a požární vody jen málo. To pak musí vyletět hasičské letectvo, ze Soluně a Athén.
Čas je tu o hodinu napřed. Obyvatelstvo je přátelské, zdraví všichni všechny, od 14. hodiny se zdraví už dobrý večer.
Byli jsme instruováni, jak se zdejšími komáry. Chemické prostředky nefungují vůbec, elektrické jen málo. Nemáme prý utloukat krví nasáté komáry plácačkou na zdi, tak je pak zdivo po sezóně úplně červené! Na podzim potom musí přijít zedníci, krvavé zdivo osekat až na cihly, a znovu nanést omítku, štuk a všechny pokoje znovu bíle vymalovat.
Malé modré bazénky jsou v mnoha vrstvách letovisek. Vedle nich jsou bary, po vykoupání v bazénku je slušnost něco si v baru poručit a zaplatit. Bar pak sponzoruje provoz bazénků. Koupel je pochopitelně zdarma.
Vedlejší pláž s vilou, od nás severněji, si koupil ruský zbohatlík Abramovič. Jejích devět metrů od moře je ale státním majetkem, může se tam koupat kdokoliv.
Berňák je tu nemilosrdný. Všichni prodavači musí zákazníkovi vydat účet, ten si ho musí pečlivě schovat. Před krámem někdy číhá „fenďácký“ úředník a chce účet ukázat. V případě, že ho kupující neukáže, dostane prodavač pokutu, téměř likvidační! Prodával a podnikal prý načerno!
Bankovnictví s bankomaty a placení platebními kartami tu není běžné. Jen v hotovosti. Internetové místnosti jsou v každé malé vísce, většinou zdarma.
Měl jsem tam nakonec současný dojem, že jsem v poválečném Československu, 50. let. Mezi pohlednými modernějšími domky byly prostory i smetištní; motocykly ošklivé a slabé, i já jsem míval už v 60. letech tehdy český a dokonalejší. Řecko mělo celý poválečný vývoj kapitalistický, Československo jiný, kam ve srovnání časem obě země dospěly v 21. století…, který režim to byl vlastně dokonalejší?
Menší podnikatelé si vydělávají pronájmy skútrů, aut, lodí a skafandrů. Příroda tu jižním teplem odevzdává pomeranče a citróny už v červnu.
Historie je v těchto končinách od 800 let před naším letopočtem až do 500 let našeho letopočtu. Hlavně helénská, románská, ale i křesťanská.
Současné bankovnictví v eurech se Řekům nelíbí. Proti drachmě příšerně zdražilo. Obyvatelstvo tu poslední měnu nechce, ať si s ní hrají bankéři bruselští s athénskými. Řekové si někde už vydávají a vyměňují poukázky na vzájemné výměnné služby, těmi pak provozují pradávný směnný obchod.
Řecko se zmítalo v občanské válce, ještě před koncem druhé světové války. Bojovaly proti sobě dvě strany, královská a komunistická. Vyhrála nakonec ta královská, komunisté se pak vystěhovávali, také do nového poválečného Československa. V našem pohraničí, uvolněném odsunem sudetských Němců, tam získali nové majetky, Češi se k nim chovali dlouhodobě slušně. Tak mezi oběma prostorově vzdálenými národy vznikly dobré vztahy, čeští Řekové o nich psali do Řecka. Máme proto u nich stále dobrou pověst, mají české turisty rádi. Oplácávají nás a „dělají“ nám nižší ceny.
Historie
Ta obsáhlá je popsána jinde a podrobněji. Benátská republika donutila tehdejší Korfany k vysazováni olivovníků. Slíbili jim, že za každý jeden strom jim příští rok dají jednu minci. Když si pro ni přišli, nic nedostali, jen poučení. Prý si mají olivy sklidit, vylisovat, olej prodat a pak budou mít mnoho mincí! Turci tenhle ostrov nikdy ani pořádně nedobyli.
Ostrov ovládali 50 let Britové. Zavedli tu vodovod, kanalizaci i blázinec. Naučili obyvatele vařit zázvorové pivo a hrát kriket. Princ Filip, manžel britské královny Alžběty je potomek řeckého královského rodu.
Francouzi si tu rozlili „zlý ocet“. Zabavovali církevní majetek, a tak vzbuzovali nevoli obyvatelstva. Srbové tu byli také silnou komunitou. Za I. světové války sem utekla srbská vláda, důstojnictvo a mnoho jejich vojáků. Už tu zůstali a založili si i vlastní hřbitov.
Turisté
Moc jsme se neznali, byli jsme z různých míst České republiky. Ani společné jídlo nás moc nesblížilo. Češi nevysedávali, hned spěchali do svých pokojů. Jinak tu v další zábavě „chcípnul pes“. Většinou tu byly mladší páry, některé s dětmi, z různých zemí. Stížnosti byly na "láskou" rozvrzané postele, plesnivé bydlení a chybějící ledničku.
Ostrov je bezpečný ve dne i v noci. Mohou tu bez nebezpečí po silnici chodit i samotné ženy.
Krajina
Korfu je hornatý ostrov, hory tu dosahují výšky přes 900 metrů. Na rozdíl od jiných částí Řecka je na něm dostatek pitné vody. Není ale příliš vhodná k pití, je tvrdá a nechlorovaná. Na mytí je ale bezpečná.
Večery
Pití piva v dolní restauraci bylo za 3,5 €. Cigarety také za 3,5 €. Lepší bylo posedávat sám a na mé terase, dívat se na to, jak se dole nic neděje, a popíjet vodou zředěné "ouzo". Nad ztemnělým mořem mi k tomu blikal maják. Na jihu jsem na obloze našel i souhvězdí Velkého vozu. Decentně mi k tomu hrála reprodukovaná, jenom melodická řecká hudba, žádné kvílení, chroptění a bubnování černochů.
Vzpomínal jsem na slavnější doby Řecka, na Jásona a Odysea. Ti se plavili ale jen ve dne. Odyseus byl z ostrova Itaka, ten byl odtud vzdálen 150 kilometrů, jižněji. Jindy jsem vysedával na terase u mého nového zdejšího známého Žalářníka a jeho manželky. Vzpomínali jsme třeba na našeho nejpopulárnějšího dnešního trestance Kajínka. Dříve byl zavřen v českobudějovické věznici, Žalářník ho také hlídal. Vězni byli střeženi bez ostrahy se střelnou zbraní. Kajínek měl povolené vycházky po střeše věznice jen v okovech. Pro vzorné chování mu další den povolili procházku bez okovů. Hned začal prchat! Proskočil sítí, ručkoval po hromosvodech, až na zem. Pak utekl do roští. Nebýt starého a vysloužilého pomocníka pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, zdatného udavače, který jim ukázal směr jeho útěku, tak by ho profesionální hlídači nechytli. Přesto za ním museli vyslat „čuchací čubky“. Tak se ještě ten den, po málo hodinách svobody, vrátil do budějovického kriminálu.
Žalářník naříkal na současné vězeňství. Je prý teď počet muklů stejný jako v celé bývalé ČSFR, ti se nyní musí nacpat jenom do českých věznic! O nárůstu kriminálníků se teď ale nesmí ani mluvit. A To tam v nich ještě „nebručí“ současní a ani minulí čeští politici!
Doprava
V hornaté krajině jsou pouze úzké asfaltové silnice, do kopců a údolí, velmi zatáčkovaté. Jezdí se tu pomalu a opatrně. Nedodržují se tu žádná pravidla. Přes dvojitou tlustou čáru se jezdí vlevo, motocyklisté zásadně bez brýlí a přileb, nejraději aspoň ve třech na sedadče. V případě nehody je policie ale drsná, pokuta bývá až 1000 €.
Počasí
Vanou tu větry od Itálie, ta je od Korfu vzdálená jen kousek od bývalé Benátské republiky, téměř na dohled. Popíjel jsem tu nemoudře ledové nápoje. Velmi rychle jsem ztratil hlas a jen sípal. Ani pokojová klimatizace mi nepřispěla k rychlejšímu návratu hlasu. Ten se mi vrátil až čtvrtý den.
Když vanou silné větry od Itálie, jsou vlny vysoké. U břehu uvázané turistické lodi by se omlátily. Zakotvují je tedy dál na moři.
Úroda
V červnu tu dozrává skoro všechno, léčivé byliny, citróny, pomeranče, i šípky už jsou zralé pro čaj. Později dozrají olivy a fíky. Olivovníky jsou nejlepší do výšky pět metrů. To se ještě dají sklízet ručně či otloukat bidly do dole rozložených sítí. Olivový olej panenský je ta první frakce, za studena lisovaná. Druhým lisováním s horkou vodou se získá olej vhodný na smažení. Třetím lisováním vyteče ještě olej do svítidel a mýdel.
Dřevo olivovníků je velmi tvrdé a v zimě v krbech výhřevné. Olivovníkům požáry moc neuškodí, ohoří jen povrchově a brzo se zotaví.
Pozoroval jsem v červnu žluté a už zralostí padající citrony. Měl jsem chuť si jeden ochutnat. Vždy jsme tady na severu museli jíst ty v nezralosti utržené, tedy "podtržené", chemikáliemi postříkané. Pak uměle chlazené v plynu dozrávané. Ty jsou pak v důsledku velmi kyselé, nakonec jsou seveřanům neznalým kvality draze prodány. Chtěl jsem poznat skutečnou chuť a vůni toho právě dozrálého citronu. Vyhlídl jsem si citronovník u silnice, plody ale měl až za drátěným plotem. Šel jsem do dvora domu z druhé strany, tam zrály blíže u plotu. Také byly dost vysoko, žádnou tyč jsem v okolí nenašel.
Na dvorku zrovna věšela stará Řekyně čerstvě vyprané cejchy a prostěradla. Měla mě v merku a vytušila mé kradení citronů. Moc křičela, tak jsem jako poodešel od stromu. Na zemi se válel jeden zralostí spadlý, tak jsem ho nenápadně sunul z jejího výhledu. Pak ho hbitě vhodil do tašky a pyšně odešel, jako bych nic neukradl. Doma jsem ho očichal, prohmatal a půlku šťávy vymačkal do vody, promíchal lžičkou a začal pít. Opravdu nebyl tak evropsky odporně kyselý. Pochutnal jsem si na kradeném nápoji, opravdu jinak chutném.
Pomeranče jsme dostávali k večeři v hojném počtu. Tam jsem je nejedl, odvezl jsem si je raději do Prahy. Také jsem konstatoval lepší vůni a sladší chuť.
Pěší procházky
Vyšel jsem si do strašlivého kopce, v pěkném žáru a slunečnu do vedlejší vesnice Lipades. Právě skončila ortodoxní mše, a tak si chudí vesničané usedli do protější restaurace. Povídali si mezi sebou. Z filmů známe jejich popíjení vína, tihle a v tuto dobu neměli peníze ani na tu balenou pitnou vodu!
Vycházel jsem nad letovisko jen do horního marketu. Kupoval jsem v něm nápoje, cigára a popíjel v něm už levnější lahvové pivo. Přisedl si ke mně starší Řek (55 let) a povídali jsme si o nízkých důchodech. Nakonec z něj vylezlo, že ten jeho, v chudém Řecku, je o 25 € vyšší než ten můjv bohatší České republice! Koupil mi ještě jedno pivo a já mu dal krabičku amerických cigaret. Ukázal mi, jak ve sklenici ředit ouzo (anýzovku) vodou a ledem. Pak jsme se rozešli.
Do kopce jsem chodil bez trička, opaloval jsem si hruď. Netušil jsem ale, jak to dopadne. Visící ňadra mi zakrývala břicho, a tak jsem se pod nimi neopálil. Vypadá to trapně.
Bydlení
Po vstupu do pokoje jsem nemohl nalézt ručník. Nakonec jsem ho nalezl na podlaze koupelny. Když jsem ho zavěsil, zjistil jsem, že na podlaze ležel úmyslně – zakrýval podlahový kanál. Později jsem našel ještě další tři ručníky, ležely na mé posteli.
Řeckou uklízečku jsem měl velmi čistotnou. Na podlaze mnou rozšlapané brouky mi každý den nahrnula hluboko pod postel. Jinak jsem s ní byl spokojen.
Baldachýn nad postelí by měl asi v době přemnožení komárů sloužit jako síť proti moskytům.
Vanu jsem měl prvně v životě doslova s „vodotryskem“. Při vypouštění z dolního podlahového kanálu mi tryskala půl metru vysoko! Řekové asi neumí spádovat dlaždice v koupelně. Úzké řecké potrubí bylo ucpané. Podnikatelsky jsem se zamyslel. Jak poměrně nedávno zbohatla německá firma Mannesman na výrobě a proději ropovodného a plynového potrubí bohatému Sovětskému svazu? Současné Řecko by to také potřebovalo, v celé zemi rozšířit kanalizační potrubí, aby se toaletní papíry nemusely odhazovat do páchnoucích odpadkových košů. Tím by Řecko poskočilo k severní Evropě o staletí kupředu!
S funkcí televizoru jsem se potýkal pět dnů! První den jsem nefunkčnost plochého televizoru oznámil recepčnímu a ten to vykřikl na řeckého blonďatého údržbáře Markose. Pochopitelně můj pokoj bez čísla na dveřích nenašel. Druhý den přišel recepční i s Markosem. Přinesli mi jiný televizor, hluboký, fungoval ale jen pět minut. Poděkoval jsem jim v řečtině, byli tím dojati a hned jsem byl jejich přítel. Třetí den při opravě Markos zjistil, že bez dálkového ovladače ho nelze spustit. Čtvrtý den mi donesl dálkový ovladač. Pátý den a tři poslední dny zájezdu už jsem se mohl dívat na špatný obraz dostupných čtyř řeckých programů. Nedosahovaly úrovně ale ani té americké „kečupové kultury“!
Z televizních nesmyslů a tamních reklam na lasery si mi pak v noci zdál podivný sen. Zdálo se mi, že jsem si v Řecku koupil autolékárničku dokonce s laserem. Probudil jsem se hrůzou zpocený.
Strava
V rámci polopenze byly snídaně velmi syté, i s velmi odstředěným kravským mlékem. Byly od osmi do deseti hodin. Večeře byly 20 – 22 hodin. Bylo to „obžerství“ před spaním, špatně se po něm, s plným břichem na noc spalo.
Masa byla tvrdá, tepelně ne dost opracovaná a nedosolená.
Před večeří číšníci pokládali na textilní ubrusy ubrusy papírové. Ty pak i se zbytky jídel zakroutili do rance a ten celý odnesli do odpadků. Jen jednou při obsluze došlo k menší újmě. Pinglovi při odnášení nádobí upadla na zem vidlička a on ji dodatečně neodstranil. Jeden strávník o ni zakopl a padl na zem. Poměrně rychle vstal a bez úrazu odešel spát do svého pokoje.
Chtěl jsem si jednou koupit cigarety u našeho baru. Oslovil jsem barmana a chtěl od něj krabičku cigaret za peníze. Obrátil své kapsy naruby a řekl, že on je nekuřák. Cigarety prý vůbec nevede, málem se z nesplnění mého přání rozplakal. Nepochopil, že chci cigarety koupit a ne vyžebrat.
Reklamace
Letošní sezóna (červnová) vlastně teprve začínala. Po zimě bylo ledacos poškozené. Jiní také trochu naříkali na různé nedostatky. Ledničku do pokoje jim přinesli třeba až po několika dnech.
Dva společně bydlící muži chtěli vyměnit pokoj s rozvrzaným manželským ložem za pokoj se dvěma oddělenými postelemi. Prý aby to nevypadalo, že tu postel rozvrzali jenom oni dva!? Pak se rozvinula diskuse, zda vrzající a rozervané postele jsou od manželek či od milenek? Zvítězil názor, že pouze od milenek! Manželky jsou prý jako žumpy, buď nasrané nebo vyčerpané!? Alespoň to tak tvrdili naši ženatí muži.
Mladí rodiče s dítětem chtěli vyměnit malou místnost za větší. Rádi jim přidělili úplně jiný dům. Ten byl ale po sychravé zimě zase uvnitř plesnivý.
Výlet po ostrově
Začínal brzo ráno. Osobní auta nás vyvezla nahoru úzkou a kroutivou silnicí. Tam už čekal dokonalý a klimatizovaný autobus. Vozil nás nebezpečnými a nesjízdnými silnicemi tamní a velmi zkušený šofér. Uměl se vykličkovat v pro nás neřešitelných situacích. Pro jeho umění řídit autobus jsme mu říkali po slavném pilotovi F 1 Schumacher. Musel být abstinent už od kojení, celoživotně! Jsou tu sice semafory, ty ale nefungují, bliká zároveň zelené i červené světlo.
Uličky jsou tak úzké, že obyvatelé domků složitě otevírají okno. Nejdřív si musí otevřít domovní dveře, otevírající se dovnitř. Pak opatrně jimi vykouknout ven, zda venku nejede autobus? Rychle vyběhnout před dům a otevřít okenice, ven se otevírající. Pak se vrátit do domu a skleněná okna otevřít směrem do domu.
U benzinových pum je to v současnosti „přesilovka“. Bezproblémový je jen nákup za hotové peníze, či ze známosti. Zákazníky chtějící platit kartami spíše odmítají, vymlouvají se na „zaseklost čerpadla“. Také se tu teď často ujíždí, bez placení. Musí se jet jinam a zkusit to.
Kerkyra-Korfu je opravdu zajímavé a rušné turistické město. Úzké a vysoké domy mají v každém patře jiného majitele. Ti se vzájemně neznají a ani spolu nehodlají schůzovat. Opravu domovní padající fasády musí schválit památkový úřad, museli by si ji sami zaplatit, tak ji raději nechají plynule padat dál. Nic se neděje, život stejně plyne dál.
Řecky se ano řekne ne. Česká turistka se prohrabávala v zavěšených „hadřících“ a křičela né, né, né. Řekyně byla povzbuzena, a tak nadšeně tahala další a další hadry. Jak to dopadlo, už nevím, raději jsme odešli.
Ostrované jsou opravdu k turistům slušní, pozorní a poctiví. Na jedné zastávce v restauraci si naše turistka zapomněla tašku s dámskými hygienickými vložkami. Náš autobus už kus poodjel a hned jsme měli telefonát o „nálezu“. Řidič musel zastavit u krajnice a vypnout motor. Čekali jsme. Za chvíli se přiřítil řecký motocyklista, s taškou vložek na krku. Vstoupil do autobusu, procházel vítězně s taškou v ruce a nabízel ji (bezplatně) našim ženám. V první půlce sedících se k nim žádná neměla, až jedna vzadu se k nim tiše přihlásila. Spokojený Řek pak s důstojným úsměvem odcházel. Autobus po té „katastrofě“ teprve pak mohl dále pokračovat v jízdě.
Měli jsme s sebou placenou řeckou průvodkyni. Ta neuměla žádnou řeč, jen tiše seděla a pobírala plat v eurech. Na každé zastávce autobusu však vyběhla do okolního roští, natrhala tam byliny, v další jízdě je předala naší průvodkyni, ta nás nechala hádat, jak se vlastně jmenují, my je známe jen jako sušené. Pak snítky kolovaly autobusem a koření jsme si mohli očichat.
Školství
Je tu zdarma a státní, aspoň to základní. V den našeho putování zrovna končil školní rok. Školní prázdniny jsou tu od 15. června do 10. září. Za odpoledního svitu byli školáci v parcích opravdu veselí. Žáci seděli na lavičkách a proti nim, na jejich kolenou, seděly rozkročmo spolužačky. Jak to dopadlo pak po setmění, nevím, odjeli jsme. Učitelka tu může učit stejné děti jen dva roky, pak ji povinně přemístí. Propadnutí už v první třídě je zcela běžné (třeba pro neznalost řečtiny), třeba u dětí s albánským původem. Pak tu první třídu opakují ještě druhý rok. Školáci se mohou nechat doučovat, rodiče za domácího učitele zaplatí měsíčně třeba 1500 eur.
Náboženství
Panuje tu náboženská svoboda. Převahu tu má ortodoxní řecko-katolická církev. Její nejvyšší představitelé sídlí v Konstantinopoli a v Izraeli. V Řecku bydlící Albánci nejsou křesťané, ale muslimové. Cikáni jsou nevěřící, Židé jinověrci. Židů je tu po II. válce už jen málo, většina se jich nevrátila z různých evropských táborů.
Slavný je tu svatý Spiridon. Udělal prý tři významné zázraky. Proti tureckému vojsku na moři vypustil zlý oheň, ten prý nepřátelské loďstvo spálil. Při hladomoru Spiridon vypustil na moře zlou mlhu, v ní k ostrovu zabloudily lodě plné pytlů mouky, po rozplynutí mlhy mouku Korfané nakoupili a zase bylo „ejchuchu“. Když na ostrově vypukla epidemie moru, zase se vyznamenal sv. Spiridon. Nemocné nechal naložit na lodě a vypustil vše na moře. Ti tam tiše zahynuli a ti zdraví na ostrově tak žili dále. Je mumifikován a uložen ve stříbrné rakvi před kostelem v Kerkyře. Jednou ročně jeho ostatky nosí v průvodu městem a tamní věřící mu líbají nohy.
Jinak je tu oblíbené líbání obrazů a ikon v kostelech se svatými. Kněží této církve se mohou oženit jen před vysvěcením. Pak mívají početné rodiny, církev vyplácí velmi dobře stát.
Křtiny tu probíhají ponořením celého těla do svěcené vody. Čím více topené dítě pláče, tím prý bude v životě šťastnější.
Křestní jména jsou později přidělována až na úřadě, po dohodě s rodiči. Jmen může být několik, po rodičích, prarodičích, třeba i čtyři křestní jména. Musí být přítomen jeden svědek a jeden kmotr. Kmotr pak dítěti platí obřad a až do dospělosti boty a šaty.
Albánie
Zaplatil jsem si výlet do odtud vedlejší země. Brzo ráno pro mne před hotel přijel Mercedes, jeho řidič byl přátelský a hovorný. Nesměl jsem mu ale ve stařičkém Mercedesu kouřit. Cestou do přístavu jsme nabrali ještě několik mladých, ale ošklivých Britek. Nevešly se do našeho auta, a tak řidič zavolal kamarádovi o další auto.
Dorazili jsme do korfského přístavu Kerkyra, ve free shopu měli karton cigaret jen za 20 €. Po zaplacení přístavního poplatku 10 € jsme my, bílí evropští turisté, mohli nastoupit na starší loď Christina.
Hned neodjela, na kapitánském můstku probíhala generální oprava. Velitel opravářů postával a kouřil jednu cigaretu za druhou. Na podlaze leželi jeho dva maňíci a něco dole opravovali. Pak všichni od té neopravitelné závady raději hrůzou utekli do bezpečí pobřežní dílny. Ať to dopadne jakkoliv.
Nastoupil kapitán a začali jsme vyplouvat, loď se třásla silou diesslova motoru. Na přídi stál lodník, a zuřivě zvonil na lodní zvon a něco pořvával do mobilu. Zašmodrchalo se nám asi kotevní lano a kotva nešla jen tak lehce vytáhnou. Nakonec se nám podařilo přístav opustit, kapitán se napil vody z plastové láhve a předal další řízení lodi mému rannímu taxikáři! Na kapitánském můstku pak tento hulil jednu cigaretu za druhou, nebylo to přeci jeho auto. Řídil skvěle, ranní auto i dopolední loď.
Plavili jsme se asi dvě hodiny do albánského přístavu Saranta. Je to bohatý a moderní přístav, srovnatelný s evropskými. Dojem z města kazila žebrota. Dotírala třeba špinavá cikánka, v jedné ruce nesla malou „topinku“, druhou měla nataženou na žebrání.
Nikde jsem neviděl tolik Mercedesů jako v jejich chudičké zemi. Snad jich je více jen v přebohatém Rusku. Ty albánské nejsou nejmladší, některé asi pamatují poválečného německého kancléře Adenauera.
Čekaly nás tři moderní a klimatizované autobusy, s anglofonní průvodkyní (rodilou Ruskou), s německy mluvící, a poslední s ruskou průvodkyní. Usedl jsem do toho anglofonního. Albánské silnice jsou bez asfaltového povrchu. Doprava je tu novinkou, chodci jsou neočekávaným překvapením pro tamní řidiče, autobusáci raději kvůli nám turistům dopravu zastavovali ručně.
U silnice byl malý bunkr z jejich minulého Hodžova režimu. Hodža se neměl rád se sousedním jugoslávským prezidentem Josiphem Bros Titem. Nejjemněji o něm, říkal,.já pamatuji, říkal: “Krvavý pes Tito…“.
Už po pár metrech jsme viděli obytné domy čerstvě odstřelené od základů. Stavebníci nezaplatili poplatky, a tak jim tam ještě fungující stát nemilosrdně budovy odstřelil! Stěžovat si mohli u „staré Blažkové“. Jsou ještě „vycepováni“ minulým Hodžovým režimem. Ne jako u nás, v „demokracii“, kde může vyžraná karlovarská „státní úřednice“ za tučné úplatky povolit Rusům výstavbu na chráněném území.
BUTRINT je obsáhlé památkové místo, s historií před a po počátku našeho letopočtu. Vstupné bylo zdarma, v areálu se nesmělo kouřit, spíše z důvodu požárů. Byla to procházka ve slunečním žáru na několik hodin. Jsou tam kamenné zříceniny pravěku a starověku.
V lese s památkami stály kiosky s nápoji a zmrzlinami. Prodavači byli asi současní vesničtí Albánci v tak otrhaných a špinavých oděvech, že je nevidíme ani v parku před Hlavním nádražím v Praze.
Vrátili jsme se raději autobusem do přístavu, té historie bylo až moc
Šli jsme na předplacený oběd do tamní moderní restaurace. Jídlo bylo dobré a evropské, ovoce, kolik si kdo nabral. Příloha byly brambory, neobyčejně chutné a voňavé, tak dobré jsem doma jedl naposledy v poválečných letech, za vlády prezidenta Gottwalda. Nebyly chemikáliemi znečištěné, možná i hnojené hnojem?
Jedl tam s námi zrovna lepší albánský manželský pár. Ona měla před sebou na talíři své jídlo, jedla ale holýma rukama jen z manželova talíře. Tak oddaná a podřízená to byla manželka, živí ji přeci její manžel! Pomatenost tamních žen z emancipace, feminismu a matriarchátu sem dojde asi až později, možná nikdy!?
Albánské obyvatelstvo je ve tvářích a postavách pohlednější než to řecké. Přijímají tam eura a tlachají anglicky, nemohou se dočkat, až vlezou do Evropské unie, těší se na její „neuvěřitelné výhody“. Neví, co je pak čeká? Evropské unie ale tuhle chudou zemi už více vlastně ožebračit nemůže…, jen ať si do ní vlezou.
Pohledy jsem koupil u prodavačky krajek. Měla pohledy a dokonce i známky, poštovní schránka je prý daleko, vhodí je do ní prý později, sama. Za má eura byla velmi ochotná, dokonce mi oblízala známky a nalepila je. Opravdu pohledy odeslala a ty do Čech došly.
Odplutí lodi se také zdrželo. Ve městě se zaběhla naše bába a ještě mamina s dětmi. Museli jsme na ně počkat.
Po připlutí do Kerkyry si mě vzal ranní taxikář opět do svého Mercedesu. Řekl jsem mu, že když už umí řídit auto a loď, chtěl bych s ním zpět do Paleokastritse letět jeho letadlem. To prý ale nejde, má ho na dalekém letišti. Stejně vše dopadlo jinak. Musel jsem přesednout do mikrobusu a přistoupily opět ty ranní, nevzhledné Britky.
Návrat do Prahy
Přiletěli jsme těsně před půlnocí. Pražská hromadná doprava už nejezdila, jel jen noční autobus. V něm seděla a pospávala špinavá rumunská cikánka. Cestující si odsedávali daleko od ní, štítili se jí. Za jízdy nikdo řidiče nepřepadl a ani ke střelbě tentokrát nedošlo. Jel nocí pro mne neznámými, temnými oblastmi Prahy 6, směrem ke Smíchovu. Tam už jezdí elektrická tramvaj až k našemu domu, i v noci.
