Režisér a výtvarník Zdeněk Smetana vytvořil řadu postaviček, které se zařadily do zlatého fondu českého animovaného filmu. Skřítci Křemílek s Vochomůrkou, psíci Štaflík a Špagetka, nesmělá Malá čarodějnice či neposeda Rákosníček, ti všichni baví, těší a vychovávají už několikátou generaci dětí. Smetana, který 26. července oslaví devadesáté narozeniny, sice zpočátku kreslil i vážnější témata, tou pravou láskou se ale pro něj staly děti.
„Zpočátku jsem tvořil díla pro dospělé publikum, které mě někdy poplácávalo po zádech. Ale větší cenu pro mě měl úsměv dětí, který byl tím nejupřímnějším hodnocením toho, zda se mi něco povedlo,“ řekl nedávno výtvarník, podle kterého je na českých pohádkách nejhezčí jistota, že dobro zvítězí nad zlem. „Mám pocit, že na mých postavičkách se dětem i dospělým líbí to, že to nejsou bombastičtí akční hrdinové,“ vyznal se Smetana, v jehož příbězích nikdy nechybí poezie a pohoda.
Křemílek i Tom a Jerry
Hlavní část svého díla přitom vytvořil žák Cyrila Boudy v době, která právě pohodová nebyla. Například jeho první večerníčkové příběhy o Křemílkovi s Vochomůrkou se v televizi objevily v říjnu 1968. Krátký film, v jehož rámci fungovalo slavné animační studio Bratři v triku, ale byl díky vlivu jeho posrpnového ředitele Kamila Pixy (jednoho ze zakladatelů nechvalně proslulé Státní bezpečnosti) oázou klidu. I díky tomu, že režimu přinášel tolik potřebné devizy.
„Nejsem žádný hrdina, ale nikdy mě nikdo nenutil někam vstupovat, dali mi pokoj. Vydělával jsem valuty i pro ně,“ vzpomínal Smetana, který s kresleným filmem začal krátce po druhé světové válce. Do studia, založeného Jiřím Trnkou, přišel v roce 1946 – a už zůstal. „Byli jsme tam skutečně jako bratři, vůbec jsme si nekonkurovali, ani si nezáviděli ocenění,“ popsal Smetana atmosféru v ateliérech, kde se potkával s Jiřím Brdečkou, Zdeňkem Milerem nebo Václavem Bedřichem.
Naučil se všechny profese, léta dělal kreslíře a animátora. Velké zkušenosti získal díky americké zakázce na tucet dílů seriálu Tom a Jerry, které v Praze vznikly na počátku 60. let. „Naše práce patřila k vysoké škole animace. Je to blbina, ale tak dobře zahraná! Ten pohyb! Jak se rozbíhají, brzdí, jak se rozplácnou...,“ vyprávěl Smetana, který zanechal svou stopu i ve slavném Stvoření světa (1957). Animoval třeba působivou scénu, v níž ďábel tančí s Evou rokenrol.
Včas vystoupit z vlaku
O pět let později se Zdeněk Smetana pokusil o samostatnou režii a jeho protikuřácká agitka Jediná radost dodnes stojí za vidění. Podobných dílek zvaných morality natočil do konce 70. let celou řadu, v té době se ale věnoval hlavně tvorbě pro nejmenší. Po Pohádkách z mechu a kapradí (jak se správně jmenují příběhy Křemílka s Vochomůrkou) přišel Rákosníček (1977), Malá čarodějnice (1984) nebo Radovany radovánky (1989).
„Člověk je nejdříve mladý a bere rozum, teprve později nějak to dílo začíná vyrůstat. Mně dělalo dobře, že jsem s ním byl vždycky nespokojený. Jakmile člověk začne být spokojený s tím, co dělá, tak tím končí,“ vysvětlil svůj přístup Zdeněk Smetana. Díky vnitřní nespokojenosti vznikli Štaflík se Špagetkou, které Smetana nakreslil pro kolegu Václava Bedřichy, nebo strašidlo Barbucha i další postavy z animovaného filmu Kubula a Kuba Kubikula podle pohádky Vladislava Vančury (1986).
Koncem 80. let ale Smetana své tempo, jež mu vedle nadšených reakcí dětí vyneslo i ocenění na filmových festivalech, výrazně zvolnil. „U každého bílého domku seděl bílý dědek, demižon vína u nohy a koukal. Tehdy jsem si řekl: To je vyvrcholení života! Já blbec se furt honím, ze života nic nemám,“ popsal okamžik z dovolené na Krétě, po které téměř ze dne na den "vystoupil z pracovního vlaku". Výtvarnému umění sice úplně vale nedal, od té doby ale tvoří především volnou grafiku.