Máme k sobě dál

slova A.Lustiga plně vystihují naši situaci.Neumíme vést dialog, vedeme mezi sebou pouze monology.Neumíme jeden druhému naslouchat a jsme sebestřední.Ztrácíme základní pravidla slušnosti, všude chceme být první.Jen malá perlička z cestování busem na poznávacím zájezdu: při vystupování zadním východem na WC lidé jsou schopni druhého shodit, nebo ho nepustit nebo ho nadkopnout (ale jako nechtěně).Prostě nahromaděná zloba, netrpělivost a neslušnost.Teprve když přijde na "lámání chleba" se pozná kdo je kdo..

Na menších městech to starousedlíci nemají tak strašné... Ale je to pravda, odcizení bývá i dokonce v rodinách... Arnošt Lustig : Máme vyšší domy,ale menší trpělivost,jak se zabydlet. Širší silnice, ale užší obzory. Můžeme si více koupit, ale méně užít. Máme víc pohodlí, ale méně času. Větší vzdělání, ale méně rozumu. Lepší doktory, horší nemoci. Víc majetku, méně hodnot. Vyšší příjmy, nižší morálku. Pokryli jsme už všechna bílá místa na mapě, ale nevidíme ani na sousedy ani do své duše. Květo....taky dobrý !

Pamatuji dávný vtip. Jak to vypadalo v řeznictví: Před válkou = vpravo hovězí maso, vlevo vepřové, uprostřed telecí. Ve válce: vpravo hovězí kosti, vlevo vepřové kosti a uprostřed telecí kosti. Po válce: vpravo asparágus, vlevo asparágus a uprostřed "Soutěžíme o kolektiv vzorné práce". Ale lidi ve frontách měli k sobě blízko. Dnes je blahobyt a lidi se stále více vzdalují - hlavně, že hrabou pod sebe. A komu se to nedaří, může "louskat cvrčky"!

Bohužel je to tak. A proč? Protože jak říkám: "Blízkost ani vzdálenost mezi lidmi nejsou otázkou prostoru, nýbrž mysli." Obávám se, že to máme v těch našich "makovicích" nějak pomotané.