Druhá světová válka na tichomořském bojišti zuřila ještě mnoho týdnů poté, co Evropa už oslavovala mír. A fanatický odpor japonských vojáků, kteří se jen vzácně vzdávali, dělal americkým generálům vážné starosti. Ty ještě zesílily poté, co dobývání menších ostrovů Iwodžima a Okinawa stálo životy 20 000 Američanů. Obavy z obrovských ztrát se tak staly jedním z hlavních důvodů, proč se americké velení rozhodlo shodit před sedmdesáti lety 6. srpna 1945 atomovou bombu.
Bylo pondělí čtvrt na devět ráno, když japonské přístavní město Hirošima ozářilo "druhé slunce". Tak o efektu, který výbuch uranové pumy nazvané Little Boy (Chlapeček) vyvolal, hovořili ti, kteří přežili. Díky ohromující záři, jež explozi atomové bomby provázela, také získala hrozivá zbraň v japonštině své jméno - pikadon, jež doslova znamená záblesk-bum. Vedle jasného světla ale Chlapeček způsobil hlavně mohutnou a ničivou tlakovou vlnu, provázenou spalujícím žárem.
Jeden z těch, kteří přežili, řekl: "Hirošima nepřipomínala město, které zničila válka, ale děsivý obraz posledního soudu." Vydrželo jen málo budov, nejznámější byl železobetonový Průmyslový palác. Dílo českého architekta Jana Letzela z let 1912 až 1915 leželo sice jen 150 metrů od výbuchu, díky pevné a precizní konstrukci stavba vydržela, všichni úředníci i návštěvníci ale zemřeli. Torzo kdysi pyšné budovy je dnes Atomovým palácem - mementem, jež připomíná nebezpečí jaderného konfliktu.
Tlaková vlna a žár přinesly těsně po výbuchu smrt velké části z 350 000 obyvatel Hirošimy. Při explozi zemřelo nebo bylo smrtelně zraněno kolem 80 000 lidí - téměř každý, kdo byl v té chvíli blíže než kilometr a půl od hypocentra, atomová bomba ale přímo zabíjela i ve dvojnásobné vzdálenosti. Další tisíce lidí byly zraněny, téměř všechny přeživší pak postihla i do té doby zcela neznámá nemoc z ozáření. Té podlehly tisíce obyvatel Hirošimy v dalších měsících a letech.
Do konce roku 1945 zemřelo v důsledku výbuchu atomové bomby 140 000 lidí, v letech 1946 až 1951 přibylo dalších 60 000 obětí a na komplikace spojené s ozářením umírají lidé dodnes. Podle japonských oficiálních údajů přesahuje celkový počet mrtvých z Hirošimy 260 000. Bomba zničila téměř celé město - stavby ze dřeva a cihel neměly šanci proti tlakové vlně, jež v hypocentru dosahovala rychlosti zvuku a ještě kilometr daleko byl nápor vzduchu větší než při hurikánu.
Použití atomové pumy na Hirošimu (a Nagasaki, zničené o tři dny později) je dodnes předmětem sporů. Zastánci poukazují na to, že bomba zachránila mnoho tisíc životů amerických i japonských vojáků, kteří by zemřeli při použití konvenčních zbraní. Podle odhadů amerického velení by při invazi a bojích jen na ostrově Kjúšú zemřelo přes 250 000 mužů a celkové ztráty by dosáhly milionu. Proti těmto číslům ale stojí názory, že v době nasazení atomových zbraní bylo Japonsko vojensky a hospodářsky na kolenou a shození pum bylo zbytečné.
Na druhou stranu však také existují hlasy, podle kterých atomové bombardování Japonska - dodnes jediný případ nasazení těchto ničivých zbraní v historii lidstva - pomohlo zabránit podobnému kroku za studené války. Statisíce mrtvých a raněných obyvatel Hirošimy a Nagasaki se staly názorným příkladem toho, že použití jaderných zbraní by vedlo jen ke zkáze a zmaru. Bez ohledu na to, kdo by atomovou pumu nebo raketu vypustil na nepřítele jako první.
Atomová bomba, která nakonec zničila Hirošimu, ale nezabíjela jen Japonce. Stala se osudnou i 900 amerických námořníků z lodi Indianopolis, která ji vezla na letiště na ostrově Tinian v Pacifiku. Při zpáteční cestě loď potopila japonská ponorka a kvůli utajení mise začaly záchranné lodě hledat přeživší členy posádky až po 96 hodinách. I díky této oběti mohla 6. srpna 1945 směrem k Japonsku odstartovat skupina bombardérů B-29. Letoun, který nesl bombu, se jmenoval po pilotově matce - Enola Gay.
