"Tento způsob léta zdá se mi býti poněkud nešťastným," pravil klasik. Já si citát poněkud upravila, prostě toto léto se mi zdá poněkud podivné.Pamatujete taky na naše mladá léta?
Když jsme se vrátili domů z pionýrského tábora, nadšeně jsme mamince vyprávěli, že jsme se byli třikrát koupat, protože bylo teplo. A pršelo nám jen jeden týden. Zato zásadně pršelo o celozávodních dovolených a teplota vzduchu byla 17 stupňů, o teplotě vody ani nemluvě. Když bylo 25 stupňů ve stínu, mluvilo se o nesnesitelných vedrech. No, samozřejmě, občas se objevila výjimka, bylo i tepleji a občas i sucho, ale určitě nebyla taková vedra jako letos. U nás nepršelo už přes dva měsíce. Tráva praská pod nohami, bedlivě sledujeme hladinu vody ve studni, aby bylo čím zalévat okurky a rajčata. Stružka podél zahrady, o které nás soused nadšeně ujišťoval, že sto roků nevyschla, se změnila v bahnité mrňavé loužičky. Takže opravdu ještě nevyschla, ale nemá k tomu daleko. Manžel se nad tou informací zadumal. Dá se v tom sousedovi věřit? Jak to ví? Je docela čiperný, vypadá tak na šedesát, ne na stovku.
Celý den je modrá obloha, sluce pálí a žhne. Vzduch se ani nehne. Až k večeru, když se má ochladit, se odněkud přiženou bílé obláčky a odněkud zdáli několikrát zahřmí. Pes se schová za pračku a my s nadějí marně vzhlížíme k obloze. Přijde to i k nám? Aspoň trochu, trošičku.... Nic. Jen oblaka zhoustnou, trochu ztmavnou a přikryjí nás jako peřina. To abychom to teplíčko vytvořené během dne jen tak zbytečně "nevyvrázili", (překl. nevyvětrali). Druhý den pak dostáváme informace, že někde deset kilometrů od nás byla pohroma, vítr vyvracel stromy a celých patnáct minut pršelo, dokonce až lilo. Večer sedáváme s manželem na terase. Popíjíme červené vínko, sledujeme přírodu a povídáme.
Nevíte, kam se poděli všichni ptáci? Vždycky večer před spaním zpívali, štěbetali, honili se ve větvích naší veliké staré hrušky. Pak se zklidnili a začali zase až ráno, vítali nový den. Letos nic. Jen sem tam něco zacvrliká. Asi letěli na dovolenou, nejspíš na Jadran. Z internetových zpráv jsme se dozvěděli, že je tam údajně chladněji, než zde v Čechách.
Postrádám i svého známého drozda. Abyste rozuměli, je to drozd ochmelka. Ona ta hruška nemá dobré plody, jíst se to nedá. Za to jsou výborné do kvasu. Ta hruškovice potom, mňam. Hruštičky padají většinou už přezrálé, prostě jsou na hniličku a kvasí už na zemi. To pak chodím, chytám je pouze na stopku a každou mírně zatřepu. Z nepatrného otvůrku začnou vyletovat vosy. Co vyletovat, potácet se. Jedna, druhá..., jednou jsem jich napočítala sedm v jedné hrušce. Vylezou, zkusí odletět a padnou k zemi. Prostě totálně "na šrot", jako dánští studenti v Praze. Navzájem se tolerujeme, ony mne neštípou a já je nechávám žít. Jen se sršni nemám slitování, na ty dupu hned, co je v trávě objevím. Taky jsou pod parou.
Ale vrátím se k onomu drozdu. Naše hrušky chutnají i ptákům. No co, je jich dost, nejsme sobci, když se dělíme s vosami, proč ne s nimi? Loni jsem několikrát objevila pod stromem jednoho drozda. Zobal, pak mne spatřil a s poplašeným křikem odletěl. Až jednou. Opět jsem šla s košíkem na sběr a hele. Milý drozd stál na dně oné stružky. Pevně rozkročený, zíral na mne a oči mu šly šejdrem. Pak si uvědomil možného nepřítel a chtěl vzlétnout. Ale jen sebou plácnul, zase se postavil na nohy a zkoušel zaostřit. Nechala jsem ho tam a šla se smát někam jinam. Byl prostě kouzelný, jen bych nechtěla mít druhý den jeho kocovinu.
I včera večer jsme s manželem seděli na terase a trochu se dohadovali, co slyšíme za zvuky, když ptáci nezpívají. Já slyšela jen vysoké tóny, cvrčky (těch tedy letos je), manžel zase zvuky hlubší, nějaké nešťastné kachní volání od Olšavy. Napřed myslel, že kachna volá domů mláďata, ale pak usoudil, že v srpnu je na kachňata přece jen pozdě, že stará asi chtěla přistát na vodě, špatně to odhadla a narazila si zobák o vyschlé dno.
O víkendu se má prý už ochladit, ale moc tomu nevěřím. To nám už slibovali naši meteorologové několikrát, ale pak si to vždycky rozmysleli a několik týdnů veder přidali.Tož tak. To jsou mé postřehy při pohledu na letošní léto. Konec konců, v létě má být teplo a sluníčko. Až na to, že letos je toho nějak moc. Asi si budeme muset zvyknout. Jenom mne mrzí, že neuvidím Perseidy, mám tolik přání, které bych chtěla při pohledu na padající hvězdy vyslovit. Ale přes tu každovečerní peřinu mraků je asi nespatřím.
Například si moc přeji, aby v zimě byla opravdu zima. Žádné blátíčko, teploty kolem nuly a těžké tmavé mraky těsně nad zemí. Představuji si bílý jiskřivý sníh pod modrou oblohou, na teploměru mínus deset, děti sáňkující z kopce a v zahrádkách a dvorcích stojící sněhuláky. Pokud se někomu z vás podaří Perseidy spatřit, aspoň jednu, jedinou padající hvězdičku (vím, že to nejsou hvězdy, je to jen takový slovní obrat), mohli byste ho vyslovit za mne? Prosím, prosím. A děkuji.
P.S.: Poraďte - po velké konzumaci vína je tvor ovíněný. Co jsou ty naše vosy - ohrušené nebo ohruštěné?
