Příběh jednoho rána

Elen, Tvoje rozhodnutí bylo sice těžké, ale správné. Než trápení, tak raději rychlé ukončení.Krásně napsané smutné vyprávění.

Ptáček..a což teprve člověk...mladý kluk, student skočil v metru pro dítě, které spadlo do kolejí....stačil ho ještě vyhodit ven na peron, ale sám již nestačil vyskočit, vlak mu přejel obě nohy...nedá se o tom skoro psát, kde asi je, jak žije, jak přemýšlí, jak vidí svět.....?

Sbírala jsem odvahu, si toto přečíst, ale je dobře nenechat tvorečka trápit, když už mu nelze pomoci. Můj syn dělá na rekultivacích. Přišel domů špatný, s traktorem rozjel mláďata srnky.A co umírající, kterým se nedá pomoci? Je to tak smutné, bolestné ...

Až mně z toho mrazí, ale chápu, že to bylo nutné. Mám ještě v živé paměti , kdy jsem před rokem musela nechat uspat mého milovaného kocoura ještě jsem to "nevydýchala". Takový je život.

Volavka je velmi plachá, nepustí k sobě člověka na několik desítek metrů. Nikdy se příčinu jejího úrazu nedozvíme.

Eleno, je mi do pláče. Nechtěla bych být ve vaší kůži. Člověk ví, že zákony přírody jsou neúprosné, ale osobní setkání s něčím takovým musí být deprimující. Zvlášť když si uvědomí, že pravděpodobným viníkem, i když nechtěným, byl zřejmě člověk.

Smutné, hodně zvířat zahyne při sklizni obilí a sena...

Při čtení mi bylo smutno a je dosud, ale musím přijmout, jako i jinde u zvířátek, že to je život.

Tak jsme dumali, co se volavce mohlo stát a napadlo nás jen to, že ji musel někde přibrat nějaký stroj. Třeba sekačka nebo kombajn. Určitě jste pro ni udělali to nejlepší. V záchranné stanici by pro ni nemohli udělat víc. Bez křídla by přežila, ale bez nohou těžko. Smutné, ale takový je život. Naštěstí těch hezkých ranních setkání je víc.