O Rejvízu už jsem na i60ce psala, ale tehdy jsem neměla žádné fotografie. Od té doby jsme ho několikrát navštívili s fotoaparátem a prošli nejen tuto horskou osadu, která je součástí města Zlaté Hory, ale také přilehlé okolí. Je to od nás kousek, autem nebo busem asi 7 - 12 km. Díky tomu se tam můžeme vypravit, kdykoliv se nám po něm zasteskne. Kdo by si chtěl vychutnat jeho nezaměnitelnou atmosféru, měl by počítat s delším pobytem. Když ne přímo na místě, aspoň v jeho blízkosti buď v Jeseníku, nebo ve Zlatých Horách, odkud je snadné se tam dopravit. Své kouzlo má v kteroukoliv roční dobu, ale léto nebo podzim, pokud se vydaří počasí, jsou dobou ideální.
Poslední výlet jsme uskutečnili v době, kdy jsme měli nohy ušmajdané z jiného výletu, proto jsme se rozhodli jen tak projít, aniž bychom museli zdolávat cestu do kopce a z kopce.
Jeli jsme autobusem ze Zlatých Hor přes Dolní a Horní Údolí, kde je konečná. Tam se bus otočí a jede zpět přes Dolní Údolí. Celou dobu je na co koukat, ale to si nechám na jindy. Z Dolního Údolí pokračuje serpentinami do vytouženého cíle.
Osada se skládá z několika desítek domů rozmístěných prakticky pouze podél silnice, která spojuje města Jeseník a Zlaté Hory. Od roku 2004 je Rejvíz vesnickou památkovou rezervací s architekturou z 19. století. V současné době tam ale přibývá nová výstavba. Naštěstí většinou do té historické celkem zapadá.
Vystoupíme na zastávce u chaty Svobody. Toto místo může být výchozím bodem pro další výlety, ale my se vydáme k chatě Orlí Vrch. Je v klidném místě vzdáleném od silnice a její součástí je eko farma s koníky, kozami, prasetem domácím i divočáky. V ohradě se prochází i pštros, kterého můžete vidět také na poutači u silnice. Nabízejí kozí sýr a domácí chléb, ale my tentokrát odoláváme, protože dnes budeme obědvat na druhém konci Rejvízu.
Tak se na oběd těšíme, že zapomeneme fotografovat a vrátíme se k hlavní silnici. Tu lemuje alej letitých lip, jasanů a javorů, ale díky stáří a častým vichrům je místy docela prořídlá. Po pravé straně stojí kostel Jména Panny Marie z roku 1808, který byl v posledních letech podroben opravám. Nachází se v něm oltář z dílny regionálního sochaře Bernarda Kutzera z Horního Údolí. Za kostelem uprostřed luk můžete najít hřbitůvek s velmi starými, ale také novými náhrobky. Vedle stojící fara poskytla prostor pro Muzeum Tkalcovna, kde si kromě kolovrátku a tkalcovských stavů s příslušenstvím můžete prohlédnout i předměty denní potřeby dřívějších generací a podívat se, jak se s nimi pracovalo a zacházelo. Tato expozice je dílem Klubu přátel Zlatých Hor, jehož členové jsou také průvodci.
O kus dál se nachází restaurace Na Paloučku v budově bývalé školy. Občerstvit nebo najíst se můžete uvnitř i venku. Po obou stranách lemují silnici nejen staré zdobené roubenky, ale i ty nové, které tu v posledních letech rostou jako houby po dešti. Stálých obyvatel tu moc nebydlí, většinou jde o rekreační chalupy a chaty.
Blížíme se k penzionu Rejvíz (dříve Noskova chata), kde dnes budeme obědvat. Je známý světničkou s historickými vyřezávanými židlemi, na jejichž opěradlech jsou zvěčnění dřívější štamgasti. Můžete si je prohlédnout skrze prosklené dveře. V restauraci najdete podobně vyřezávané židle, na jejichž opěradlech se nechávají zvěčnit současní návštěvníci tohoto místa.
Rozveselují zdánlivě ponurý vzhled restaurace, která je obložená tmavým dřevem a celkem spoře osvětlena. Jakmile se rozhodnete, koho chcete mít za zády a usadíte se, můžete potěšit své chuťové pohárky výběrem dobrého jídla. My se tentokrát rozhodli pro steak z krkovice, křenovou omáčku a houskový knedlík. Když donesli obrovský talíř, byla jsem si jistá, že tohle nikdy nemohu sníst. Ale byla to taková dobrota, že po jídle byl talíř dokonale vymetený. Být doma, zalehnu a v klidu trávím.
Tentokrát ale pokračujeme v cestě k Bublavému prameni. Trochu se bojím, že ho vzhledem k dlouhotrvajícímu suchu najdeme vyschlý, ale to mi nebrání v rozhlížení se po okolní krajině. Vstupujeme do národní přírodní rezervace a u prvního velkého rozcestníku se odpojíme od turistů, kteří míří doprava k Velkému mechovému jezírku. Brzy je vidět, že potůček tekoucí od bublavého pramene trpí nedostatkem vody. Pod nohama kořeny stromů, vlevo les, vpravo les, nad hlavami smrky obtížené šiškami. U asfaltové lesní cesty se dáme doprava a po necelém kilometru chůze jsme na místě. Není to žádná sláva, vody je zoufale málo, ale vyvěrá ze země. Bublinky, které se při tom většinou tvoří, nejsou dnes nikterak fotogenické, přesto tu kalužinku vyfotíme a vracíme se kus stejnou cestou. V lese to krásně voní, stromy chvílemi šumí tak, že to vypadá, jako by byl nablízku větší vodní tok, ale to se jen vítr prohání jejich korunami. Nikde nikdo, jen jednou nás mine skupinka cyklistů. Směřujeme ke Starému Rejvízu, odkud se vrátíme k místu, ze kterého jsme vyšli.
Musíme projít po mostě přes Černou Opavu, která vyvěrá z rejvízského rašeliniště, které je největší na Moravě. Před námi je jediný úsek, kdy musíme jít do mírného kopce, což nám po asfaltu nečiní žádné potíže. Zdálky vidíme v oboře vedle hájenky stádo muflonů, ale když se přiblížíme, zahlédneme jen hlavu jediného kusu, proto nejdeme blíž, ale pokračujeme směrem k chatě Orlík a následně k hotelu Franz, v jehož blízkosti se nachází autobusová zastávka. Cestou míjíme dům, ve kterém žije pan Sotiris Joanidis, Řek, který se jako dítě dostal po válce s vlnou politických uprchlíků do naší země a Rejvíz se stal jeho druhým domovem. Nebyl jediný, ale jen on o Rejvízu napsal několik zajímavých místopisných knih a také různých bájí s ním a okolím spjatých.
Nejnovějším stavebním přírůstkem je chata v blízkosti jeho domu. Až na místě se dovídáme, o jakou stavbu vlastně jde. Obhlédneme ji jen zdálky, vyfotíme a jdeme dál. Vlevo penzion Orlík, vpravo krásně opravená chata Svoboda, tedy nově hotel Franz. Ještě nedávno stála před vchodem dřevěná socha Svobody s půllitrem v pravé ruce, ale ta dopadla podobně, jak to dopadá se svobodou. Nakoukneme, ale vypadá to spíš na hotel pro horních deset tisíc než pro horské turisty. Ještě několik snímků a pak už jen čekáme, kdy se objeví náš autobus.
Závěrem jen dodávám, že námět a údaje ke své knize Rejvíz a báje z okolí, získal p. Joanidis mimo jiné i z kroniky českého rejvízského faráře Jeronýma Pavlíka, který o Rejvízu napsal:
"Kdo jednou na Rejvíz přišel, rád přichází častěji. Kdo přichází často, nejraději by tu zůstal."
Zda jeho slova stále platí, o tom se můžete přesvědčit sami.
| Můj tip na dovolenou či výlet - velká letní soutěž o pobyt v Česku. Napište do rubriky Moje cestování, kde jste byli, co se vám na dovolené či výletě líbilo, jak jste byli spokojeni se službami – ubytováním, stravováním, průvodci, delegáty cestovních kanceláří. Popište, co bylo na navštíveném místě nejzajímavější, co stojí za to vidět, ale i to, co se vám nelíbilo a co byste nedoporučovali. Článek nadepište Můj tip na dovolenou. Všechny příspěvky budou 30. září slosovány a vítěz vyhraje třídenní pobyt v některém z českých penzionů. Více informací zde. |
