Moje první opravdová láska začla v tanečních. Urostlý starší kluk s modrýma očima mě okouzlil na první pohled a netrvalo dlouho a měli jsme rande.
Honza byl jedináček, maminčin mazánek a od toho se odvíjela i jeho sobecká osobnost. Nemohu ovšem popřít, že jsme byli oba do sebe velmi zamilovaní. Přehlížela jsem u Honzy podstatné skutečnosti naivitou svých šestnácti let a vůbec jsem si neuvědomovala, jaké to může mít v budoucnu důsledky.
Po roční známosti, kdy už jsem jak se říkáválo patřila do jeho rodiny, Honza rukoval na vojnu. Jeho otec, tehdy vlivný vojenský činitel, mu zařídil vojenskou službu blízko našeho bydliště, abychom mohli být častěji spolu a ty nekonečně dlouhé dva roky na sebe vydrželi čekat. Ale ouvej, můj milý se tatínkovi vzepřel a k mému i jejich úžasu se nechal narukovat až na Moravu k parašutistům do Olomouce. A to znamenalo daleké odloučení a minimální návštěvy. Nemohla jsem to pochopit.
Nastal den odvodu....nádraží, slzy, sliby, objetí, polibky...a moje zamilované srdíčko pukalo žalem. Místo učení ve škole jsem denně milému psala předlouhé dopisy, ale odpovědi nepřicházely. Teprve asi po třech týdnech přišel kamarádský strohý pozdrav: "Ahoj, jak se máš? piš, ať mám co číst". A moje máma se rozhodla jednat. Věděla, která bije.
Nasedli jsme s mámou a bráchou do škodovky a jeli na výlet na Moravu. Nejdřív do Olomouce. Tam měl Honza přede mnou dívku, se kterou delší čas chodil a často mi o ní vyprávěl. Věděla jsem jen, že se jmenuje Dana Zapletalová a prodává v knihkupectví. Nebylo těžké ji najít. Krásná, asi dvacetiletá dívka nás upoutala na první pohled. A tehdy moje máma sehrála perfektní divadlo, aby mi otevřela oči. Představila se jako Honzova tetička, já a můj brácha že jsme její děti a Olomoucí jen projíždíme. A že bychom se za Honzou mohli na skok zastavit v kasárnách, jen nevíme, kde to je.
Prohlížela jsem si ledabyle knížky v regálech a musela se pevně držet, abych neupadla, když se Dana mile k "tetičce" rozhovořila, jak jezdí za Honzíčkem každý večer, že se mají moc a moc rádi a po vojně se chtějí vzít. V tu chvíli se mi zbortil celý svět. Svou hru jsem ale musela dohrát až do konce.
Ani nevím, kde se ve mně vzalo tolik síly, když ke mně Honza běžel přes nádvoří s otevřenou náručí. Nesměla jsem plakat. Vrazila jsem mu místo sebe do náruče krabici buchet od jeho maminky a nahoře ležel dopis, který v rychlosti napsala Dana. "Maminka ti posílá buchty a Danuška dopis, že večer určitě přijede." Honza bledl, zelenal a nebyl schopen slova.
Otočila jsem se a hrdě odkráčela do auta opodál, kde na mě máma s bráchou čekali. Teprve pak se dostavil smutek a slzy a jakási úleva. Tady se projevila jeho krutá sobeckost, že nedokázal být sám a prostě si vojnu pojistil na dvě strany.
Na máminy rady, abych ochránila i Danu od zklamání, jsem jí napsala dlouhatánský dopis a stala se místo sokyně jejím spojencem. Odepsala mi okamžitě a velmi mi děkovala. Tušila prý od začátku, že něco není vpořádku a nejhorší prý byly intimní chvíle, kdy Honza šeptal omylem moje jméno.
K vodě jsme ho pustily okamžitě obě dvě. Zanechal nám oběma velký šrám na srdíčku.
A pak už jsem o něm neslyšela. Jen párkrát se mi stalo, když jsem se večer dívala z okna, že ve tmě pod velkou rozsochatou břízou vidím stát jeho siluetu ve vojenském. Byl to on. Chtěl mě potají zahlédnout při opušťáku alespoň v okně. A já zhasla a stáhla roletu.
